Jizba šerá, strop tak nízký –
oh, jak hruď to tlačí!
Kéž je možno letět vzhůru
na peruti ptačí,
hroužiti se v světla tůni,
zmizet v modré dáli – –
doma úzko – půda rodná
pod nohama pálí.
Divno-li, že duše jará
prchla z prosté chýše
hledat zřídlo krásy věčné,
slast pít z plné číše,
drahokamy hrstí sbírat,
hřát se výhní zlata
v zázračném tom kraji cizím,
kam i slunce chvátá! – – –
Na perutích odletěla,
bez křídel se vrací;
matně kráčí noha vratká,
div se nepotácí,
oči rosou obemženy
– přec tak bystré kdysi –
a hle, na pleci: toť mošna...
chabě dolů visí.
Prázdna snad? – Ba, démantů je
v světě širém spoře:
netryskly mně z lůna země
vstříc ni perly z moře.
Šli dřív jiní, posbírali
vše, co bylo ryzí –
pro mne trochu cetek zbylo
a i ty jsou cizí!
Jaký brak! Jak trudno zříti
nevnadné ty tvary –
kdo že má k nim srdcem přilnout
vděčen za ty dary?
Netkne se ni ruka šperku,
lesk jenž za den ztratí – –
Rcete, z čeho žít, když v mošně
nic, co doma platí?!...
Z čeho žít? – Ach, co mně zbývá:
tvrdá moje hruda!
Neštítím se na ni sáhnout,
nebude snad chuda.
Kypřil děd i otec kypřil,
vlaže rosou brvy,
a než by ji vyschnout nechal,
radš ji kropil krví.
Hle, tu lán – a vedle druhý,
třetí, čtvrtý, pátý...
co tu vzešlo těm, kdo střehli
dědův odkaz svatý:
co je klas, to zlato čisté,
démanty je rosí – –
čeho nebylo tam v dáli,
zde – jen zvednout prosí.