Sklání se jedle k svěžím hlavám buků,
nebe je modro, vzduch je čist,
tesklivě zvučí žežhulčino kuku
z volnějších v hustém lese míst;
lindušky drobné po větvích se honí,
modravá lecha prvním květem voní,
zlatem se leskne břízy list.
Tajemným šerem skrze stromů snětí
probíhá jarních vánků dech,
hřivňáci šedí v zápětí jim letí,
za nimi – ký to divný spěch –
v lese kdo nežil, nezřel jich a nezná, –
geniů jara četa přelíbezná,
na líčku úsměv, v oku žeh.
Totě ta něžná tělesná stráž Vesny,
vznešené paní nanejvýš,
slyšíte s ptačím jásot bůžků plesný,
za nimi kněžna vchází již
v průvodu milém laškujících druží,
na hlavě vínek z prvních poupat růží,
snáší se v šumnou hvozdu skrýš.
Pestré a vonné kvítí z klínu metá
do kypré trávy kol a kol,
všude je krása její rukou seta,
všecko se pyšní: květem stvol,
větvice suchá vrátivším se ptencem,
čilý proud luhů pomněnkovým věncem,
mechem svah skalní kolem kol.
Blažená chvíle! Přeštědrá ta paní
každému volá: „Strádáš snad?
Je-li tvá duše na smrt štvanou laní,
napoj ji zdrojem jarních vnad,
osvěž ji, uzdrav, milý světa hoste;
vždy krásy lékem člověk v nebe roste,
jež pláně srdcí mění v sad.
Šťasten buď, vesel, v slunné vlády dobu,
zapomeň prvých strastí sběh,
roste-li kvítí z propadlého hrobu,
vzroste ti z duše na ňadrech.
Mocná jsem paní, která všecko zmůže;
vždyť rány srdci proměňuje v růže
mých zraků žár a prsou dech!“