Jsem posud mlád, přec hlava moje těžká
a srdce svadlé, pustá duše má;
neb slyšel jsem, co temné norny pěly –
tak příšerně ty jejich písně zněly,
že na věky mi úsměv na rtech shas’...
Já s lůžka vstal ve světlé lunné noci,
kvetoucím vřesem šel jsem pustinou,
a hvězdy kmitaly jak zlaté oči
a svítily na bludnou cestu mou.
V stříbrných listech věkem shrblé břízy
tam sténal mrtvé mojí matky hlas,
k návratu s pláčem matka mě vybízí,
však dál a dál mě žene touha zas,
a marné lkání v nočním vánku zmírá...
Vysoká skála roste k nebi temně,
povznáší hrdě černá bedra svá,
jí, tiše záříc, na obrovské témě,
stříbrný závoj jasná luna tká.
Tam zastavil jsem bludné svoje kroky,
tam položil jsem oko k štěrbině,
a pátral jsem, co kryjou skály boky,
co děje se v té tajné hlubině.
U stavu černém sedí bílé panny,
tak děsné, s okem divokým co smrt,
a krásné přec, jak zhoubné moře v bouři,
jak meteóry vraždu věštící.
Na zlatých stolcích seděly ty panny,
na zlatých stolcích rudých jako krev,
a hrůzyplné dravčí jejich prsty,
ty tkaly děsné tkání osudu.
Zsinalé hlavy usmrcených mužů
u stavu visely co závaží,
útroby lidské byly jejich přízí,
člun břitký meč a brdem šípů hrsť...
Pak vstaly, hrůzoděsné valkyrie,
a s chechotem své tkání trhaly
a zpívaly tak strašnou, trpkou píseň
že skály pukaly a svět se chvěl.
Na zlaté svoje koně vyskočily,
ze skály vyletěly jako bouř,
a jako mrak se hnaly nočním nebem.
Jak blyskavice hrály ořů hřívy,
jak hromy duněly jich podkovy,
a vyla zvěř a klaněly se stromy,
a měsíc zbled’ a hvězdy shasnuly...
A proto svadlo mladé moje srdce,
že slyšel jsem, co pěly panny ty:
ó vyhněte se valkyrii z cesty,
kéž nezazní vám v uších její hlas!
Tak příšerně ty jejich písně zněly,
že na věky mi úsměv na rtech shas’...