Utkal pavouk pavučinku,
pověsil si ji na předsíňku.
Ve slunečka zlatém jase
jako hedváb třpytila se.
Upevniv ji kolem všude,
čekal, co se díti bude.
Ukryt seděl v koutku, v stínu
a těšil se na hostinu.
Hle, dva motýlkové vletli,
jeden tmavý, druhý světlý.
Divili se jemné tkáni,
starý pavouk se jim klaní:
„Jsem rád, že se zalíbilo
vzácným pánům moje dílo.
Je to ruční práce sama!“
Lačně mrkal očičkama.
„Vstupte dál jen do mé sítě!“
poklony jim sekal hbitě.
Marně dál zve, marně chválí:
letmo jen se podívali.
Vytušili nebezpečí
a bez dlouhých prchli řečí.
Pavouk zelenaje zlostí
kleje do tak plachých hostí.
Vtom uslyší nové hlasy,
honem kouká, kdo to asi.
Čmelák si to žene v síňku
obdivovat pavučinku.
Prolet’ jí jak slavobranou,
stříbrem, zlatem malovanou.
Div nepadl do náruče
pavoukovi. Odlet bruče.
Pavouk zelenaje zlostí
laje na tak drzé hosti.
Opravil síť potrhanou
a zas bděl a číhal stranou.
Nezkušená muška malá
letí, v síť se zamotala.
Pavouk opouštěje koutek
ptá se: „Kdo mi trhá outek?
Kdo mi přetrhal tkáň jemnou,
bude účtovati se mnou!“
Ulekla se muška malá,
„ach, co žádáš?“ zašeptala.
Zrak k ní upřev v lačné touze
děl: „Tvůj, muško, život pouze!“
„Ach, pavoučku, nech mě žíti,
svět je krásný, samé kvítí.“
K obraně jak křídly mává,
více se jen zamotává.
„Měj, pavoučku, smilování!“
Pavouk dotírá už na ni.
„Smilování!“ – „Už jsi mojí,
napojím se krví tvojí!“
Jak se na ubohou vrhá,
muška v úzkostech síť trhá.
Náhle křídla uvolněna,
oj, jak jásá přeblažena!
Letí ven, co křídla stačí. –
Pavouk posupně se mračí.
Laje na takové hosti,
nejí, nespí mrzutostí.