Své matce.

Své matce.
Ó matko, které hrál jsem na klíně, jak šťastný jsem, že nadšení svit v oku, co v duše mojí plane hlubině, jak révy rubín číše ve hluboku, teď mohu zavřít v bujné písně sloku! Tvé slzy všecky z mladých mojich let teď v perlách písní mohu ti dát zpět a ráj ti sklenout v žití pustině; Platona včely sletly na můj ret, juž řečí bohů mluvím deset roků! Mne poesie rovna bystřině, když s hor se valí divém ve útoku, kdys splašila jak ptáče na třtině a hnala v let, že v dithyramby skoku jsem nektar pít moh’ z jejích veletoků. Co žádal jsem, hle, všecko dal mi svět: na srdci zpitém krásy amulet, sním o lilijích, hvězdách, vavříně, i věnec z hloží růžemi mně zkvet’, juž řečí bohů mluvím deset roků! 71 Své duše lotus nikdy v bažině jsem nevlík’ tyranů a lžiproroků, ku idealu zářné výšině já dojdu přes zášť hlupců, sov a mloků, čas neskloní mne, ni hrot smrti v boku! Zmij, všednost, na mne nestříkla svůj jed, kdo čekal na můj pád – můj vidí květ; spit krásou žiju kráse jedině, do šedin budu myslit, smát se, pět – juž řečí bohů mluvím deset roků! Poslání.
Než lilje květ by v kadeř mou se vplet’vplet’, z tvé lásky, matko, dlouhou řadu roků nech píti mne, bych silný v Olymp vzlet’; v zdar příteli a na zmar svému soku – juž řečí bohů mluvím deset roků! 72