Své matce.
Ó matko, které hrál jsem na klíně,
jak šťastný jsem, že nadšení svit v oku,
co v duše mojí plane hlubině,
jak révy rubín číše ve hluboku,
teď mohu zavřít v bujné písně sloku!
Tvé slzy všecky z mladých mojich let
teď v perlách písní mohu ti dát zpět
a ráj ti sklenout v žití pustině;
Platona včely sletly na můj ret,
juž řečí bohů mluvím deset roků!
Mne poesie rovna bystřině,
když s hor se valí divém ve útoku,
kdys splašila jak ptáče na třtině
a hnala v let, že v dithyramby skoku
jsem nektar pít moh’ z jejích veletoků.
Co žádal jsem, hle, všecko dal mi svět:
na srdci zpitém krásy amulet,
sním o lilijích, hvězdách, vavříně,
i věnec z hloží růžemi mně zkvet’,
juž řečí bohů mluvím deset roků!
71
Své duše lotus nikdy v bažině
jsem nevlík’ tyranů a lžiproroků,
ku idealu zářné výšině
já dojdu přes zášť hlupců, sov a mloků,
čas neskloní mne, ni hrot smrti v boku!
Zmij, všednost, na mne nestříkla svůj jed,
kdo čekal na můj pád – můj vidí květ;
spit krásou žiju kráse jedině,
do šedin budu myslit, smát se, pět –
juž řečí bohů mluvím deset roků!
Poslání.
Než lilje květ by v kadeř mou se vplet’vplet’,
z tvé lásky, matko, dlouhou řadu roků
nech píti mne, bych silný v Olymp vzlet’;
v zdar příteli a na zmar svému soku –
juž řečí bohů mluvím deset roků!
72