DOLOROSA

DOLOROSA (1874)
[101] I. I.
Ve starém parku ležím v husté trávě a dívám se, jak vítr květy čeří, jak modrý zvonek sklání se k mé hlavě. Za mnou se pestrá tíseň stromů šeří, a v jejich tmě, nad zpustlý fontán schýlen, se bělá z dálky starý, mračný Sylén. Čas nevděčný, jenž zachvátí i bohy, mu vráskou tvář a mechem posil nohy. Teď ve tmě olší v smutném snění stojí, jak upomínka lásky v duši mojí. – A ležím v trávě... myslím, dlouhé věky jak strmí k nebi stromy v stejné kráse, chlad jejich milý, mech pod nimi měkký a listí jejich stejně zelená se, stín se světlem v jich loubí stejně splývá, a ve korunách hnízd jim neubývá. A co tak myslím, deštěm příval květů na horké moje čelo jasmín hází, a mně se zdá, že náhle Sylén ožil a pomalu na sinavý mech retů svou nalomenou flétnu tiše vložil – [103] ba píská juž... ó jak mne zvuk ten mrazí! Nač píská jen? Chce písní laškující zas nymfy lákat v tanec při měsíci? A jasmínu keř, dechem větru schýlen, jak novým proudem květů skráň mou chladí, tu poznávám, že já jsem tento Sylén, jenž zabrav se do upomínek mládí, chce touto písní v srdce rozvaliny své mrtvé lásky shaslé volat stíny... Nuž tedy v rej! zde hovím sobě v trávě, za mnou se šeří tíseň stromů pestrá a modrý zvonek, skloněn k mojí hlavě, o lásce zlaté sny mně vypravuje, a upomínka, bolestí mých sestra, po vlnách snů jak sněžná labuť pluje! II. II.
Sál hořel světlem, zářil v zlatohlavu. Já s přítelem se nudil v tomto davu, jak orli dva, jež z hor volného vzduchu v klec uzavřeli v psů a opic smečku. V tom síní létl šum a v tomto ruchu se každá hlava k dveřím obracela. Tys vešla – každý zřel tvou dlouhou vlečku, tvou postavu, úst tahy, ovál čela, tvůj spuštěný vlas, jenž jak zlatý pramen přes mramor splýval sněhobílých ramen, tvou nožku útlou, jež se mohla skrýti 104 ve Popelčině pantoflíčku zlatém, tvá bílá ňádra, která krajek sítí se rozvlnila nepokojným chvatem. To všickni viděli, však duši tvoji tu nikdo neviděl – v té chvíli stála jen přede mnou v své božské kráse nahá, jak z modré hloubky oka tvého plála. Já sednul k tobě, ruka tvoje v mojí se mocně chvěla... darmo, nechť se zdráhá! Já hledím v oko tvé, to není bájí! Juž mou jsi, mou! Slyš, tóny letí sálem, to Beethoven! Proč srdce tvé tluk tají? Ó poslouchej, tak velkým, božským žalem se struny srdce jenom tenkrát chvějí, když z obejmutí v zahynutí spějí! To Beethoven! On duhu svojich citů nám prostřel za most lásky ke blankytu, a ducha svého cherubová křídla, protkána hvězdami a liliemi, v paprscích zlatých tónů sklonil k zemi, by unesl nás v lásky věčná zřídla! Ta divná hudba duši moji v muce tak mocným kouzlem jala v divné síle, že nedbaje ni místa, smíchu, řečí, jsem líbal vášní ňádra tvá i ruce tak divoce, že na tvé šíji bílé se polibků mých chvěly stopy tmavé, jak rozházel bys po ní růže žhavé... Co teď mi zbylo? – Sen o krásné víle, vždy menší naděj a bol stále větší. – 105 III. III.
Pak přišel čas, kde roztoužen jsem skrýval v mech pod těmito stromy tvář i čelo, kde bez myšlenky v blankyt jsem se díval, i na kapradí, které zlatem zkvětlé za slunce září věrně obracelo svých rozložených listů plochy světlé; na stádo žlutých hub, jež mezi křovím jak město stály s mnohou zdí a vížkou, na pavouka, jenž stříbrné své nitě táh’ muchomůrky kropenatou stříškou; na jahodu, jež s líčkem purpurovým se v mechu smála, skromné lesů dítě; tu sníval jsem, že všecky buky, břízy z mých rostou ňader, v modré nebe mizí, že větve jejich v každém větrů dechu jak zlaté struny v rukou duchů hrají a v snětích svých tvůj obraz kolebají; a svatý obraz tvůj že ke mně splývá, jak líbám jej a kterak místo mechu se pod mou hrudí plno sladkých vzdechů tvé plné ňádro zdvihá ve snu blaha... Teď minul čas, kdo uvěřil by, drahá, že tolik štěstí se i ve snu skrývá! 106 IV. IV.
Ty lístky vzpomínekvzpomínek, než zcela zblednou, chci mladosti své vzíti do závěti... Zda víš, kterak jsme hádali se jednou tak do opravdy, jak dvě malé děti, zda věřit lze na hor a lesů víly, jež člověka v objetí chladné loudí, na skřítky hor, jenž ve polední chvíli v červených pláštích po skaliskách bloudí. Tys věřila tak, jako dítě věří – A druhého dne, když pod lípou dutou, na mýtině, kol níž se bory šeří, mdlý lovec usedl jsem v trávu žlutou a v zamyšlení zrakem utkvěl v zemi: tu zašumělo cosi haluzemi tak tajuplně... a v té písni lesa dvě ramena se kol mé šije točí, na vlny ňader hlava moje klesá, mé oko zírá v nebe tvojich očí... Ó sladká vílo! Ty jsi v usmívání mne tiskla v náruč v divém objímání, mé udivené rty jsi zamkla svými, a jenom stará lípa v sny nám hrála... Jak dávno tomu! Posud v duši zní mi tvůj sladký hlas, v němž duše tvá se smála, pln kouzla těchy, lahody a vnady: „Zda nyní, drahý, věříš na dryady?“ 107 V. V.
Na toulkách mých mne jednou bouře stihla, mrak rychle rostl, jakby ze skaliny se obrovského ptáka peruť zdvihla, a nebem blesk a polem letly stíny. Ve ňadrech země větrů šípy ryly, já u jezera díval se, jak v jeku o pustý břeh zpěněné vlny bily. Tu z mlází vylét’ tetřev v divém skřeku, sed’ na větev, přimhouřil oko svoje, jak herold bouře – a zas v křiku novém pad’ v neprůhledné temno černé chvoje. A nový větrů tlum, na jejich oři duch bouře přilét’ a v jezera tůni svou zhlížel tvář a rozpouštěl svou kštici, hle, vlasy její blesky létající! hle, jejich leskem kterak stráně hoří! jak rdí se břízy v lesku purpurovém! A ranou hromu znova nebe duní a v deště jek si vesel vítr výsknul! V tom tanci živlů pod ořeším skrytý jsem horké čelo k vlhké trávě tisknul. Mně naproti, hle, s vížkami a štíty tmou bříz a sosen kmital zámek bílý; já viděl jeho sochy v koridoru, k nimž tmavý břečtan lupení své chýlí a k ňadrům bohyň pne se po mramoru. Já zíral k zámku – okno otevřené, ty blíže něho, zřel jsem tvář tvou tichou, 108 vždy jemnou jako první píseň lásky i bledé její tahy roztoužené. Ty plakala jsi – avšak s matky pýchou tvá ruka pohrávala v zamyšlení s dítěte tvého bělavými vlásky, přes bílé čílko jež mu padly v snění. Tvůj muž stál u dveří a mučil tebe v své malicherné lásky citu chudém, on hněvem chvěl se, bouří zem a nebe, ty bolestí, já zoufalstvím a studem, a jen to dítě v živlů, vášní víru zde mezi námi na tvém klíně spalo, jak edenu sen, jako obraz míru se blaženě ze spánku usmívalo! Ó v této bouři nevěděl jsem více, zda déšť či slza oko moje kalí, zda ostrý vítr šlehá v moje líce, zda ještě hrom své vozy nebem valí! Já nepřál si, by větry žhavým dechem dno oceánu vysušily spěchem; já nepřál si, by živlů ve zápase svět v starý chaos navrátil se zase: Já o jedinou jiskru blesku prosil, by roztavila zlatý kroužek malý, jejž rtové moji stokrát proklínali, a jejž tvůj zrak tak často slzou zrosil – ten prsten, který brání blahu mému jak anděla meč k ráji ztracenému. 109 VI. VI.
Na jednu noc též nesmím zapomníti, ta dnů mých tmou jak spásy slunce svítí. Jí ze stříbrné mlhy závoj stkaný kol hlavy splýval ve záhybu sterém, jí červánek své z nachu sklenul brány, jí rubíny hvězd zahořely šerem, jí korunou byl měsíc v plném svitu, jí voněl květ, jí stromy, ptáci, vlny svůj dech a zpěv ve lásky svorném citu na hymnus jeden stkaly čaruplný! Zda pamatuješ, parku pěšinami jak bloudili jsme v zadumání sami? Jak svůdně vlas tvůj k ňadrům se ti vinul, jak temným žárem tvoje oko plálo? A v loubí jak nám černý kámen kynul, jak oltář druidský se v stromech tmící? Jak lásky naší byl on obětnicí? Jak srdce tvoje v sladké hudbě hrálo, že květy, tráva i ty duby šedé se chvěly, divné šeptajíce zvěsti? Jak v lesa tmě nám pouze srny hnědé a hvězdy v nebi byly svědkem štěstí? A červánek když vzplanul na azuru, že bylo mi, jak mladosti své růže bych rozerval a vyhodil tam vzhůru? – Ó sladká noc! kdo zapomenout může?! 110 VII. VII.
A zase ležím v trávě v parku starém; já s mladostí, on rozloučil se s jarem, bor jako ze sna zvolna hlavou kývá a vítr časem zčeří trávu žlutou – tmou starých stromů sfinx se na mne dívá. Déšť vrásky nasil v tvář jí nepohnutou, však stejně posud plná ňádra její se na mohutné opírají spáry. Dívá se na mne. V mlhy pološeru jejího těla ztrácejí se tvary. Jest podzimek, juž mraky ku severu a k jihu stranám tažní ptáci spějí. Já upřel nyní zrak svůj přehluboko v kamenné sfingy nepohnuté oko: „Co tady chceš, ty dcero tmy a báje, zda blízko vrat zde věrně park ten hlídáš, či na otázky lidí odpovídáš, jenž jako mravenci se kolem plíží? Či roztály v nic hrozné tvoje taje a nadarmo se zrak tvůj v mojím zhlíží? Jsi sestrou těch, jež u Thebských bran leží a Isidy chrám němou hrůzou střeží? a dotknuty jen sluncem ze sna věstí? Rci, člověk co jest, osud, co je štěstí? Proč vášeň lásky mine v krátké chvíli? Jest žití za hroby? ó rci, kam cílí ten divý chvat, jejž nazýváme žití? Nač pro člověka hvězdné runy svítí, 111 když němy jsou a když jim nerozumí? Zda žijem darmo v starostech a bolu?“ A zavál vítr, teskně sosny šumí a posměšně sfinx hledí ke mně dolů, a líně tráva žlutým klasem kývá, a s nebes déšť ve hustých kapkách splývá... 112