DOLOROSA
(1874)
[101]
I.
I.
Ve starém parku ležím v husté trávě
a dívám se, jak vítr květy čeří,
jak modrý zvonek sklání se k mé hlavě.
Za mnou se pestrá tíseň stromů šeří,
a v jejich tmě, nad zpustlý fontán schýlen,
se bělá z dálky starý, mračný Sylén.
Čas nevděčný, jenž zachvátí i bohy,
mu vráskou tvář a mechem posil nohy.
Teď ve tmě olší v smutném snění stojí,
jak upomínka lásky v duši mojí. –
A ležím v trávě... myslím, dlouhé věky
jak strmí k nebi stromy v stejné kráse,
chlad jejich milý, mech pod nimi měkký
a listí jejich stejně zelená se,
stín se světlem v jich loubí stejně splývá,
a ve korunách hnízd jim neubývá.
A co tak myslím, deštěm příval květů
na horké moje čelo jasmín hází,
a mně se zdá, že náhle Sylén ožil
a pomalu na sinavý mech retů
svou nalomenou flétnu tiše vložil –
[103]
ba píská juž... ó jak mne zvuk ten mrazí!
Nač píská jen? Chce písní laškující
zas nymfy lákat v tanec při měsíci?
A jasmínu keř, dechem větru schýlen,
jak novým proudem květů skráň mou chladí,
tu poznávám, že já jsem tento Sylén,
jenž zabrav se do upomínek mládí,
chce touto písní v srdce rozvaliny
své mrtvé lásky shaslé volat stíny...
Nuž tedy v rej! zde hovím sobě v trávě,
za mnou se šeří tíseň stromů pestrá
a modrý zvonek, skloněn k mojí hlavě,
o lásce zlaté sny mně vypravuje,
a upomínka, bolestí mých sestra,
po vlnách snů jak sněžná labuť pluje!
II.
II.
Sál hořel světlem, zářil v zlatohlavu.
Já s přítelem se nudil v tomto davu,
jak orli dva, jež z hor volného vzduchu
v klec uzavřeli v psů a opic smečku.
V tom síní létl šum a v tomto ruchu
se každá hlava k dveřím obracela.
Tys vešla – každý zřel tvou dlouhou vlečku,
tvou postavu, úst tahy, ovál čela,
tvůj spuštěný vlas, jenž jak zlatý pramen
přes mramor splýval sněhobílých ramen,
tvou nožku útlou, jež se mohla skrýti
104
ve Popelčině pantoflíčku zlatém,
tvá bílá ňádra, která krajek sítí
se rozvlnila nepokojným chvatem.
To všickni viděli, však duši tvoji
tu nikdo neviděl – v té chvíli stála
jen přede mnou v své božské kráse nahá,
jak z modré hloubky oka tvého plála.
Já sednul k tobě, ruka tvoje v mojí
se mocně chvěla... darmo, nechť se zdráhá!
Já hledím v oko tvé, to není bájí!
Juž mou jsi, mou! Slyš, tóny letí sálem,
to Beethoven! Proč srdce tvé tluk tají?
Ó poslouchej, tak velkým, božským žalem
se struny srdce jenom tenkrát chvějí,
když z obejmutí v zahynutí spějí!
To Beethoven! On duhu svojich citů
nám prostřel za most lásky ke blankytu,
a ducha svého cherubová křídla,
protkána hvězdami a liliemi,
v paprscích zlatých tónů sklonil k zemi,
by unesl nás v lásky věčná zřídla!
Ta divná hudba duši moji v muce
tak mocným kouzlem jala v divné síle,
že nedbaje ni místa, smíchu, řečí,
jsem líbal vášní ňádra tvá i ruce
tak divoce, že na tvé šíji bílé
se polibků mých chvěly stopy tmavé,
jak rozházel bys po ní růže žhavé...
Co teď mi zbylo? – Sen o krásné víle,
vždy menší naděj a bol stále větší. –
105
III.
III.
Pak přišel čas, kde roztoužen jsem skrýval
v mech pod těmito stromy tvář i čelo,
kde bez myšlenky v blankyt jsem se díval,
i na kapradí, které zlatem zkvětlé
za slunce září věrně obracelo
svých rozložených listů plochy světlé;
na stádo žlutých hub, jež mezi křovím
jak město stály s mnohou zdí a vížkou,
na pavouka, jenž stříbrné své nitě
táh’ muchomůrky kropenatou stříškou;
na jahodu, jež s líčkem purpurovým
se v mechu smála, skromné lesů dítě;
tu sníval jsem, že všecky buky, břízy
z mých rostou ňader, v modré nebe mizí,
že větve jejich v každém větrů dechu
jak zlaté struny v rukou duchů hrají
a v snětích svých tvůj obraz kolebají;
a svatý obraz tvůj že ke mně splývá,
jak líbám jej a kterak místo mechu
se pod mou hrudí plno sladkých vzdechů
tvé plné ňádro zdvihá ve snu blaha...
Teď minul čas, kdo uvěřil by, drahá,
že tolik štěstí se i ve snu skrývá!
106
IV.
IV.
Ty lístky vzpomínekvzpomínek, než zcela zblednou,
chci mladosti své vzíti do závěti...
Zda víš, kterak jsme hádali se jednou
tak do opravdy, jak dvě malé děti,
zda věřit lze na hor a lesů víly,
jež člověka v objetí chladné loudí,
na skřítky hor, jenž ve polední chvíli
v červených pláštích po skaliskách bloudí.
Tys věřila tak, jako dítě věří –
A druhého dne, když pod lípou dutou,
na mýtině, kol níž se bory šeří,
mdlý lovec usedl jsem v trávu žlutou
a v zamyšlení zrakem utkvěl v zemi:
tu zašumělo cosi haluzemi
tak tajuplně... a v té písni lesa
dvě ramena se kol mé šije točí,
na vlny ňader hlava moje klesá,
mé oko zírá v nebe tvojich očí...
Ó sladká vílo! Ty jsi v usmívání
mne tiskla v náruč v divém objímání,
mé udivené rty jsi zamkla svými,
a jenom stará lípa v sny nám hrála...
Jak dávno tomu! Posud v duši zní mi
tvůj sladký hlas, v němž duše tvá se smála,
pln kouzla těchy, lahody a vnady:
„Zda nyní, drahý, věříš na dryady?“
107
V.
V.
Na toulkách mých mne jednou bouře stihla,
mrak rychle rostl, jakby ze skaliny
se obrovského ptáka peruť zdvihla,
a nebem blesk a polem letly stíny.
Ve ňadrech země větrů šípy ryly,
já u jezera díval se, jak v jeku
o pustý břeh zpěněné vlny bily.
Tu z mlází vylét’ tetřev v divém skřeku,
sed’ na větev, přimhouřil oko svoje,
jak herold bouře – a zas v křiku novém
pad’ v neprůhledné temno černé chvoje.
A nový větrů tlum, na jejich oři
duch bouře přilét’ a v jezera tůni
svou zhlížel tvář a rozpouštěl svou kštici,
hle, vlasy její blesky létající!
hle, jejich leskem kterak stráně hoří!
jak rdí se břízy v lesku purpurovém!
A ranou hromu znova nebe duní
a v deště jek si vesel vítr výsknul!
V tom tanci živlů pod ořeším skrytý
jsem horké čelo k vlhké trávě tisknul.
Mně naproti, hle, s vížkami a štíty
tmou bříz a sosen kmital zámek bílý;
já viděl jeho sochy v koridoru,
k nimž tmavý břečtan lupení své chýlí
a k ňadrům bohyň pne se po mramoru.
Já zíral k zámku – okno otevřené,
ty blíže něho, zřel jsem tvář tvou tichou,
108
vždy jemnou jako první píseň lásky
i bledé její tahy roztoužené.
Ty plakala jsi – avšak s matky pýchou
tvá ruka pohrávala v zamyšlení
s dítěte tvého bělavými vlásky,
přes bílé čílko jež mu padly v snění.
Tvůj muž stál u dveří a mučil tebe
v své malicherné lásky citu chudém,
on hněvem chvěl se, bouří zem a nebe,
ty bolestí, já zoufalstvím a studem,
a jen to dítě v živlů, vášní víru
zde mezi námi na tvém klíně spalo,
jak edenu sen, jako obraz míru
se blaženě ze spánku usmívalo!
Ó v této bouři nevěděl jsem více,
zda déšť či slza oko moje kalí,
zda ostrý vítr šlehá v moje líce,
zda ještě hrom své vozy nebem valí!
Já nepřál si, by větry žhavým dechem
dno oceánu vysušily spěchem;
já nepřál si, by živlů ve zápase
svět v starý chaos navrátil se zase:
Já o jedinou jiskru blesku prosil,
by roztavila zlatý kroužek malý,
jejž rtové moji stokrát proklínali,
a jejž tvůj zrak tak často slzou zrosil –
ten prsten, který brání blahu mému
jak anděla meč k ráji ztracenému.
109
VI.
VI.
Na jednu noc též nesmím zapomníti,
ta dnů mých tmou jak spásy slunce svítí.
Jí ze stříbrné mlhy závoj stkaný
kol hlavy splýval ve záhybu sterém,
jí červánek své z nachu sklenul brány,
jí rubíny hvězd zahořely šerem,
jí korunou byl měsíc v plném svitu,
jí voněl květ, jí stromy, ptáci, vlny
svůj dech a zpěv ve lásky svorném citu
na hymnus jeden stkaly čaruplný!
Zda pamatuješ, parku pěšinami
jak bloudili jsme v zadumání sami?
Jak svůdně vlas tvůj k ňadrům se ti vinul,
jak temným žárem tvoje oko plálo?
A v loubí jak nám černý kámen kynul,
jak oltář druidský se v stromech tmící?
Jak lásky naší byl on obětnicí?
Jak srdce tvoje v sladké hudbě hrálo,
že květy, tráva i ty duby šedé
se chvěly, divné šeptajíce zvěsti?
Jak v lesa tmě nám pouze srny hnědé
a hvězdy v nebi byly svědkem štěstí?
A červánek když vzplanul na azuru,
že bylo mi, jak mladosti své růže
bych rozerval a vyhodil tam vzhůru? –
Ó sladká noc! kdo zapomenout může?!
110
VII.
VII.
A zase ležím v trávě v parku starém;
já s mladostí, on rozloučil se s jarem,
bor jako ze sna zvolna hlavou kývá
a vítr časem zčeří trávu žlutou –
tmou starých stromů sfinx se na mne dívá.
Déšť vrásky nasil v tvář jí nepohnutou,
však stejně posud plná ňádra její
se na mohutné opírají spáry.
Dívá se na mne. V mlhy pološeru
jejího těla ztrácejí se tvary.
Jest podzimek, juž mraky ku severu
a k jihu stranám tažní ptáci spějí.
Já upřel nyní zrak svůj přehluboko
v kamenné sfingy nepohnuté oko:
„Co tady chceš, ty dcero tmy a báje,
zda blízko vrat zde věrně park ten hlídáš,
či na otázky lidí odpovídáš,
jenž jako mravenci se kolem plíží?
Či roztály v nic hrozné tvoje taje
a nadarmo se zrak tvůj v mojím zhlíží?
Jsi sestrou těch, jež u Thebských bran leží
a Isidy chrám němou hrůzou střeží?
a dotknuty jen sluncem ze sna věstí?
Rci, člověk co jest, osud, co je štěstí?
Proč vášeň lásky mine v krátké chvíli?
Jest žití za hroby? ó rci, kam cílí
ten divý chvat, jejž nazýváme žití?
Nač pro člověka hvězdné runy svítí,
111
když němy jsou a když jim nerozumí?
Zda žijem darmo v starostech a bolu?“
A zavál vítr, teskně sosny šumí
a posměšně sfinx hledí ke mně dolů,
a líně tráva žlutým klasem kývá,
a s nebes déšť ve hustých kapkách splývá...
112