Stará ballada o lásce.

Jaroslav Vrchlický

Stará ballada o lásce.
V svět přišla láska, dávno je tomu, divné to nebylo pranikomu. Jako vždy řeka svahem svým běží, les pláče, vítr hřmí bez otěží. Jen jedno srdce hledala vroucí a čisté, pro ni žijící, mroucí. Co našla? Hrobu chlad neb sněhy, neb sobectví pod maskou něhy. V té chvíli tak jí smutno bylo, jak děcku, v polích jež zabloudilo. I chtěla zpět – leč k ráji z trestu, že vyšla, nemohla najít cestu. A od té chvíle bloudí a hledá, že najde, naděj vzíti si nedá. 85 Někdy jen v srdci věřícím, prostém, po léta tichým jest neznámým hostem. Někdy jen v básníka mihne se písni, jako když chudobku rosa potřísní. To však jsou mžitky, pohádky jara, staré to vzdechy – a píseň též stará. A láska chodí od domu k domu, a divné to není pranikomu. 86