I.
Noci, noci, tmavá noci,
Noci, noci, tmavá noci,
ty jsi velký černý šátek,
jejž kol hlavy bůh si váže,
s přírodou když chce se líbat,
by ho nikdo neviděl.
Noci, noci, tmavá noci,
ty jsi křídlo netopýra,
který lítá v jednom chvatu
od planety ku planetě,
stíhán slunce poledního
plamennými střelami.
Noci, noci, tmavá noci,
dno poháru obrovského,
který pili na Olympu
v zlatých síních věční bozi,
plníce ho nektarem!
A teď, když ho vyprázdnili,
hodili ho dolů k zemi,
a on letí, a on letí,
[137]
jen pár zlatých kapek vína
uchytlo se v mocném pádu,
a ty ze dna nyní planou
zářícími hvězdami.
Noci, noci, tmavá noci,
ó bys byla tmavší, tmavší,
než jest hloubka mojí duše:
což by potom moje láska
plála na tvé tmavé půdě,
jak ohnivá lilie!
138