III.
V květném stínu oněch palem,
V květném stínu oněch palem,
které zovem poesií,
sedni, milý, a vypravuj,
kterak v básni vznikl rým.
Na počátku, moje milá,
celý vesmír byla báseň,
veliká a velkolepá,
ovšem ale bez rýmu.
Aj, tu v chaos zašumělo
tvůrčí slovo – věčná láska,
a hned východ po západu
v divé touze zahořel.
Náhodou hned objevil se
na obou, však v jedné chvíli
purpurový červánek.
Potom jasná hvězda s výše
vzplála láskou bezútěšnou
k perli, která v mořské tůni
v tiché mušli ležela.
A když dolů naklonila
obličej svůj roztoužený,
uzřela na vlnách mořských
druhou hvězdu planoucí.
140
Tenkrát rovněž naše duše
vzplály k sobě věčnou láskou,
hledaly se v květech země,
v perlách moře, hvězdách nebes,
až se našly po sta letech
v této lidské podobě.
Ihned vzplanul nám na líci
v stejné chvíli lesk červánků,
oči naše v stejné chvíli
zaplanuly hvězdami.
Ale rety, bujné rety
blíž se k sobě přivinuly;
slyšíš zvuk ten? –
to jest rým!
Ó jen líbej, seč jen můžeš,
rychle najdu rým ti druhý,
a tak v stínu oněch palem,
které zovem poesií,
budem oba spolu básnit
sonety snad v plných rýmech,
či ghazely jednozvuké,
aneb raděj sladkodeché,
nekonečné tercíny?...
141