Ptáci.
Vždy zastavím se starou pod jabloní,
jež svislé větve nad splav mlýna kloní,
a s které střásá každý vánek hravý
déšť sněhobílých květů v smaragd trávy;
zde stanu, poslouchám, jak pějí ptáci.
Než jeden stichne, druhého zpěv vrací
stráň ohlasem, v to zástup vpadne jiných,
z niv, polí, štíhlých stromů, keřů stinných,
od hráze rybníka, od zahrad plotů,
vše má svůj takt a vše najde svou notu.
Ten perly pouští v tmavý pohár lesa,
ten lká, ten sní, ten volá, onen plesá,
ten cvrčí, onen zvoní, jiný hvízdá,
ten chválí azur, ten zas šero hnízda,
ten volnost vzduchu a ten pouta lásky.
A tato směs, ty zvuky, tony, hlásky,
ať s vršku jedle, nebo z hlubin křoví,
vždy splývají v zpěv svorný, tklivý, nový
a vždy jsou hymnou souladu a krásy.
I naslouchám a myslím: po vše časy,
od noci k jitru, od svítání k šeru
tak pějí ptáci, a po jejich směru,
po jejich škole netáže se žádný,
154
a vše, co pějí, přec je souzvuk ladný,
v němž druhému ton první nepřekáží;
a na vzájem když předčiti se snaží,
pak teprv je to jásot, radost, plesy,
až dol se chvěje, zamračené lesy
až usmějí se v slunci nad tím zpěvem.
Tu nestane se, k jednomu by s hněvem
řek’ druhý pták: „Tvůj žalm je drsný příliš,
ty mnoho jásáš, ty zas mnoho kvílíš,
hleď, ať v tvé písni méně zlatých zvonků,
jen ráno pěj a ty, kdy večer v sklonku.
Ty lítáš příliš vysoko, v tvém hlase
víc, než jsem chtěl a čekal, ozývá se;
nech píseň lesa, zpívej píseň sadu,
když slavíkem jsi, poslyš hejla radu
a zpívej jako hejl – to líp ti svědčí!“
Oč jsou ti ptáci, než my lidé, větší!
155