Kouzlo poledne.
I.
I.
Když celý kraj spí ve poledním žáru,
když holé skály v slunci zlatem hoří,
mdlý vůní leknín když se v močál boří
a vrchy v průzračnou se halí páru;
Kdyžkdyž vlny spí, jen zdá se, úběl tvarů
že nymfy spící z nich se časem noří,
když vesmír celý tone v ticha moři,
v němž cikády zpěv jest jen notou sváru:
Ó přírodo, co tkáš v své dílně tajné,
v tom tichu pod úsměvu clonou zlatou?
rci, odpočíváš v hrdém klidu matky?
Či sbíráš znova nové síly bájné,
sníc, druhá Medea, jak pomstou vzňatou
bys celý vesmír v chaos vrhla zpátky?
195
II.
II.
Já věřím, v chvíli té, kdy vůní spíjí
se každý květ a sněním duše mladá,
že skřítek pod keř růžový se vkrádá
a spící elf se zbouzí ve liliji.
Hle v pavouka síť, jejíž krajky kryjí
kout staré zdi, viz, muška zlatá padá –
ve úvoze se kmitly kruhy hada,
po pěšinách se zlaté stíny lijí.
V mé dívky očích pak též jiskrou malou
se vzbudí šotek malý, čtveračivý,
a šeptá mi: „Což necháš minout vesnu?
Hle, modrá pára v závoj halí nivy;
tu píseň, v níž tvé rety zmdlely chválou,
ať polibky tvé dozpívají ve snu!“
196