Jak často, země, jsem se zadumal
nad šumem hvozdů tvých, nad tichem skal,
nad řek tvých slunným tokem,
a vida tvorů tvojich rej a kmit
jsem vsnil se v čas, kdy pouze nummulit
byl jediným tvým okem!
Ó ticho slavné! Skalin strmých řad
kol dumá v polkruhu, ni štěrku pád
o bok jim nezazvoní,
jak vznesly druhdy přísná čela z vod,
ční do kola, jen mračen chorovod
u skrání se jim honí.
Jen vítr křídlem lehkým letí kol,
na úpatí jich ohne trávy stvol,
dál cválá roveň oři;
však v nitru skalním slídu s křemenem
objímá žula tuhým ramenem
a první krystal tvoří.
Leč sotva život překročil tvůj práh,
ó matko, země! ve všech proměnách
juž vzniká, roste, bují,
kdo prošel hloub tvých jezer a kdo sčet,
kam vnikla vlna, kde zkameněl květ
ve knize skalných slují?
Kde stopy vod jsou a kde plamenů?
My nyní v bázni čteme z kamenů,
co kdys v tvé hrudi vřelo,
co z prsou tvojích ssálo žití vzruch,
by pro věk příští spjato ve skal kruh
v nich jako v rakvích mřelo.
Čtem z knihy tvé, čtem stále víc a víc,
a stopy škeblí, raků, lilijic,
toť směr, jímž život plynul.
Tys jeho jiskru vloženou v tvou hruď
v žár vznítila a řekla: zaplaň! buď!
a lávy proud se řinul.
A kapraď sedla na hor útesy,
vše bujelo a brzy pralesy
svou v slunci třásly hlavou;
tu bájné stromy, dvojklanný jich tvar
čněl v závratnou výš, v clonu šedých par
svou míse zeleň tmavou.
A v močálech a lesů zášeři
se hadi svíjeli a ještěři,
slon pozved’ hlavu z rýže,
hroch bahnem bředl, hledaje svůj lup
skřek dutý v dol slal orel, noh a sup
i kondor, vzduchu kníže.
Ó země! každý tvůj pruh, to je list,
kde možno sny tvé minulosti číst
i tvého citu plání,
ba tak jsi plna divných zázraků,
že často bůh sám z hvězdných oblaků
se k tobě spící sklání.
A zřím jej, okem tiché lahody
jak čítá v skalné knize přírody,
v své zrcadlo se dívá...
Zář jeho oka plane, hvězdy jas,
sníh ledovců, toť bílý jeho vlas,
jenž s mračen dolů splývá...