Kdys v podvečer jsem stál na břehu řeky.
Svit červánků po vlnách jemně splýval,
a jak zpěv nymf, tak dojemný a měkký
hlas keři táh’ a každý list se kýval.
Ze blízkých vesnic klekání sem znělo
a zvonky stád, z pastvy se vracejících,
v to mísily se s listím, jež se chvělo
a kývalo na vlnách v žáru snících.
A já jsem naslouchal pln udivení.
Jak tajné kouzlo hudba ta mne jala,
ta hudba vzdechů, modliteb a znění...
A duše má v té chvíli vzpomínala.
Já viděl jizbu s okny zářícími.
Nad nimi réva tísnila své listy
a z lesů vzduch k nám proudem táhl jimi,
jak po dešti, tak lahodný a čistý.
My u piana seděli jsme spolu,
ni já ni ona slova nemluvíce.
Nám stačilo, že večer ve plápolu
již zhasínal a chladil naše líce.
Jen časem slabě bílé prsty její
se dotkly klaves, jako v zapomnění,
a k západu, jenž plál vždy ohnivěji,
zas mlčky dál jsme pohlíželi v snění.
My cítili jen, ret náš kterak dýchá
a jak se v srdce tajné chvění snáší;...
Až touhou roznícen já pravil zticha:
„Hraj, anděle můj, píseň lásky naší!“
A tu, ó bože! ona, jež v ty časy
když v sále koncertním se objevila,
jak světů královna, jak hvězda krásy
vždy salvou slávy pozdravena byla.
Tu ona, pro niž, k pianu když sedla,
dav žárlivých vždy v jásot propuk’ divý;...
jež zato vše, když z milosti k nim vzhlédla,
jen úsměv na rtech měla pohrdlivý.
Tu ona, jejíž hladké, bílé ruce
za bouří slávy chladně vždy se zvedly,...
tu ona, krásná, zachvěla se v muce,
a já jsem viděl, z červánků jež bledly,
Dva žhavé paprsky po její líci
jak splynuly a na klavesách zhasly...
a její ruce, vždycky vítězící – – –
ty ruce... ó!... ty ruce se jí třásly!