Kam pohledneš, tam rakve; stojí v kole,
pnou se až k stropu, hromadí se dole,
ty rovně na sobě, ty křížem leží,
těch dlouhá řada podél stěny běží,
ty v zděných výklencích se zpola tají
a jen svým čelem z temna vyčnívají.
Jsou všecky prosty z dřeva aneb z kovu,
na víkách jejich symbol k víry slovu
se pojí v tichou modlitbu: tam lvice
řve v záři jitra, jinde holubice
mající v ústech olivy snět letí,
dva andělové jinde ve objetí,
tam kotva naděje, dvě ruce v mraku
tam drží se a jinde ve oblaku
lze spatřit soudnou váhu Hospodina.
Ta klenba dlouhá jest, však úzká, stinná;
kam zrak se točí, samých rakví rysy.
Se stropu v prostřed kalná lampa visí
na řetěze, jenž rezaví; svit líný
se zvolna klade mezi těžké stíny,
po deskách rakví mihne se a těká
jak naděj na vzkříšení, na něž čeká
hrob věky. Dočeká se? – Blah, kdo věří.
Noc minula, svit jitra juž se šeří,
i lampa hasne; ví snad, že se blíží
den, jenž jest nocí v katakombách. Mříží
hluk zazněl chodbou, s pochodněmi spějí
dva kněží napřed, v davech vycházejí
a v mlčení, kdo probděli noc tady.
Jdou, rostou v zástup, jsou jich celé řady,
však nejvíc žen, jež věří a jež pláčí.
Jdou v šatě černém; s hlavou svislou kráčí
z nich mnohá a pak v kout zabočí tmavý,
nad prostou rakví blíže zdi se staví
a klekne, znova modlí se a vzdychá.
Ti šeptem hovoří, ti ještě zticha
žalm opakují i řeč kazatele;
ti stojí na zvědách, jich oko bdělé
se vbodá v tváře, hledá tahy známé,
jich ani zakuklení neoklame;
jsou bratří v Kristu, vespolek se znají.
Vše jako vždy jest lží, co strach jim bájí;
jsou dobře v zemi mezi hroby skryti,
zde mohou jistě Kristovu krev píti,
chléb lámati a lásce sebe učit,
dnes vírou jásat, zítra dát se mučit.
Jdou; celá chodba prázdna v krátké chvíli,
jen kněží jsou a strážci, kteří zbyli.
Leč také tito vyšli v krátkém čase;
jich kroků ohlas chodbou rozléhá se,
zní z hloubi ještě, jak z dna rakví temně,
jak řečí mrtvých chvěla by se země,
pak zanik’ zcela. V katakombách šero,
jen lampa plá a černých rakví stero
své stíny metá po stěnách i půdě.
Hle, vzadu cos plá ještě krvorudě!
to věčné světlo; za ním oltář prostý,
stůl obětní jest rakev, jeho skvosty
jsou kosti mučeníků; svícnů není;
nad oltářem ve matném osvětlení
jest obraz prostě na zdi malovaný:
ve středu Kristus, kolem s každé strany
dav apoštolů sedí při večeři.
Kdos kráčí chodbou; hle, stín jeho měří
od rakve k rakvi prostor země malý;
jde pomalu, a černá kápě halí
skráň k prsoum nakloněnou; snad se modlí.
Teď kráčí dál, u rakve zase prodlí,
jak chtěl by čísti nápis zbledlý zpola.
Toť jáhen Šimon. Jak ten, jehož volá
hlas cizí, když se octnul v hloubi lesů,
on zastavil se, jak by chvěl se v děsu,
a chvíli váhal; popošel, stál znovu,
snil jako člověk, jenž zří na dno rovu,
pak ušklíb’ se jak Satan, když sved’ Evu;
cos rovno vzteku, posměchu a hněvu
mu spělo tváří, přeletlo mu tahy.
Hlas mluvil v něm: „Nač přešel jsi ty prahy,
nač mezi hroby vláčíš celé žití?
Pojď, vyjdi z hrobů, pojď, tam slunce svítí,
zde pláč a vzdechy, tam jen smích a vřava.
Sto zlatých peněz tomu Caesar dává,
kdo najde tajný vchod k té černé sluji,
kde divoši, jenž křesťané prý slují,
se v noci sejdou, boha svého jedí.
Řím chce se bavit, celý národ sedí
juž v cirku připraven, chce tleskat, hlučí,
hlad šakaly, Caesara nuda mučí;
to srovnati, je obé v tvojí moci.
Jdi, vyzraď vchod, sem uveď vojsko v noci,
a zbohatneš! Svět bude tvůj; číš vína
se nevyprázdní, tou se zapomíná –
zraď křesťany!“ – On stojí, dosud váhá.
„Kup nevěstku si, která celá nahá
si lehne před tebou; jdi, bav se v lázni,
jdi do areny, dívej se, jak blázní
ten kolos velký, který sluje Římem,
jdi opojit se rév a krčmy dýmem,
nech modlitby; ten stálý vzdech se hnusí!
Zraď křesťany! Ten těžký vzduch zde dusí;
to není život, to je plíseň hrobů!
Jdi, hejři, pij!“ – Stál v snění dlouhou dobu
a pak se vzchopil. Odhodlán jest k činu;
jde rychle mezi rakvemi, v jich stínu
chce v pravo zabočit, leč věčné světlo,
jež od oltáře planulo, jej spletlo:
kam, nevěděl a zastavil se chvíli.
Kol ticho, tyto rakve němy byly,
myšlenky jeho nikdo neuhodnul.
Chtěl kolem oltáře, leč jak by bodnul
jej kdosi k srdci, musil znovu státi,
ve záři světla, jež zřel krví pláti,
zrak jeho padl na večeři Páně.
Zřel Krista v středu, k levé, k pravé straně
tlum apoštolů kolem něho v kruhu,
jak s otázkou by druh se točil k druhu:
„Kdo jest, jenž zradí jej?“ tak hovor vedou;
a spatří hroznou, zoufalou a bledou
tvář vlastní místo Jidášovy tváře!
Zda stínů hra, či lampy rudé záře?
Však nikoli – to on, dlaň jeho stiská
a tlačí k prsoum měšec, žárem blýská
zrak hltavý a v bezedno se ztápí.
Ten Jidáš jako on má černou kápi,
týž vlas, týž vous, ty tahy zdivočilé!
Zří sebe na stěně. O hrozná chvíle!
Jest Jidášem, kol hlasy, jenž se radí:
„Kdo mezi námi, který mistra zradí?“
A kdo se ptají, to jsou mrtví tady!
A nahoře a dole, celé řady
těch rakví mlčících, ty mluví k němu!
Chce prchnout – nemůže, chce smát se všemu,
chce volat – mlkne, vztýčí se – a padá.
A Kristus praví: „Satan, to jest zrada!“
a hroby praví: „Zrada smrt jest věčná!“
A těchto rakví řada nekonečná
zná jeho myšlenky, v těch hrobech náhle
se popel pojí v tělo, kosti zpráhlé
vrou životem, tam sterá srdce bijí
a jejich tluk dí: „Zrada, ta jest zmijí,
jest nocí, hrobem, pádem, zatracením!“
Kles k oltáři. Však jeho těžkým sněním
tvář Jidášova, jeho vlastní, plála
jak zážeh pekel. Kam se hnul, tam stála,
šel k bráně katakomb, leč vždy znova
jej lekala tvář hrozná, Jidášova,
ty vlastní bledé, sesínalé líce.
Prch’ někam na poušť, nevrátil se více.