Svit západu se nad vodami chvěl,
když za přístav jsem s člunem do skal vjel,
sed’ na pokraj, skráň složil v dlaně
a upřeně se díval v dál a hloub,
jak plný měsíc bílé záře sloup
za sebou táhnul přes vod pláně.
Na tesy břehů, jakoby se bál,
tkal jíní svoje bledší nad opál,
pak hloub se nořil a se lámal;
stín spící zbudil v rýhách skalních stěn,
tu hrál, tam has’, tam skryl se v perly pěn
a dvojím svitem oko klamal.
Po skalách plíseň, řasy, kapraď, mech
se táhly, měníce se v barvách všech,
jak bájných zahrad květy divné,
a já jsem čekal, kdy nad povrch vln
z jich třpytných listů, vlhké něhy pln,
mně pohled Nereidky kývne.
Jak z červánků, jež ohněm plály dnes,
kus požáru by do hlubiny kles’,
tak blýskalo to v hloubce vodní;
snad stařec moře ukryt v závoj řas
své poklady, jež snes’ mu k nohoum čas,
teď počítá si při pochodni.
Já nesnil, zrak můj nechyt’ v sítě klam,
já viděl jasně, jak to svítí tam
a bludiček hrou jak to plane;
tu jakby s lampou dole kráčel kdos,
tam barev dešť se chytnul na rákos,
tak jako duhy rozlámané.
Teď celý měsíc klesl do hlubin
a báseň světla vepsal ve tmy klín,
Alhambru záře v stínů říši;
a na skálu, jež hrotem čněla z vod,
jak na mešitu půlměsíc se vbod
a světlem smál se v mořské tiši.
Tu plíseň byla drahokamů zeď,
vše v symfonii barev tálo teď,
i stonky tráv i rýhy škeblí:
tam jisker kotouč a tu dlouhý pruh,
však ticho kol, ni sebe menší ruch
vln netknul se a nehnul stebly.
A děs mne jal: já odvrátil se zpět –
nač v této hloubce tento barev svět,
ta hudba světla komu září?
kde ukrývá se těchto říší bůh,
kde život zde, kde myšlenka, kde duch,
kdo staví tady a kdo maří?
Co v nesměrnosti těchto divů všech
jsem já, syn rodu, jehož žití běh
je vteřinou v ty proudy času,
jest pouze zlomkem sloky v epopej,
již tady vln, a v nebi světů rej,
tká v chaos miliony hlasů?
Já dítě rodu, který pomijí,
chce žíti a své bohy zabijí,
hle, Řím i Olymp, vše báj pouhá –
Pán zmizel již, kříž pad’,zhas’půlměsíc –
co hledat máme a v co věřit víc?
jen v kolos roste naše touha.
A roste, čím víc boříme, a již
nám padla v srdce, usedla tam níž,
jak hrozný polyp storamenný;
jest bohem tam – mře hlady, žádá jíst –
ó zoufalství! – kol velký, tich a čist
svým stříbrem čeří měsíc pěny.