PÍSEŇ O HVĚZDÁCH.
Zeleň luhů, hlasy moře,
barvy, tóny, záře, vůně,
vše jest řečí, v níž duch světa
usmívá se, lká a stůně;
ale z hvězd se v prostor lije
jásot, ples a harmonie,
ba zdá se mi, že za nimi
srdce boha bije.
V nich to svítí, z nich to volá:
„Ku životu, ku životu!“
Záře jich jest dithyrambou
ducha, jenž spjal v pouta hmotu.
Přemožený chaos tmavý
cítil paprsk lásky žhavý
a vypučel na všech stranách
v hvězd a sluncí davy.
Azurovým pláštěm smavým
on svá pouta skrývá ve dne
a hvězd květy ohnivými
v noci v dálce nedohledné.
133
Z toho moře beze hrází,
cítím, jak mír v srdce vchází,
a že kdos mi v duši perly
plnou rukou hází.
Ó jen plaňte věčným leskem
tiché hvězdy, světy valné,
ať již zhlížíte se v mořimoři,
nebo v oka slze kalné;
lesk, jenž ve vás plane, svítí,
volá: „naděj, síla, žití!“ –
slyším, když jste dávno zhasly,
hymnou z duše zníti!
134