Hora Nebo.
Mně osud Mojžíšův dost často povzdech láká.
Jak pouště pískem šla pouť jeho křivolaká
skrz Červeného moře vlnobití,
co vzpour a reptání snést musil, na leb draku
než vstoupil odboje, než mluvil s Bohem v mraku,
v zem zaslíbenou nesměl vjíti.
Až v posled na hoře se octnul, clonou mračen
směl v dálku patřiti a hltat zrakem lačen
zem, zaslíbenou dlouhá léta,
zřel cedrů pralesy a oliv smavé sady,
myrt, růží girlandy a mléko i med všady,
ráj, kterak před ním zkvétá...
Jak jemu rovněž tak i duši mé se děje,
zří v Indů, Hellenů pravěké epopeje,
při písni Hafizově dumá sladce,
zří Danta v trojí říš, v luh pestrý Ariostu,
v ocean Shakespeara, tu klenotnici skvostů...
Carducci, Swinburne, jaké konstellace!
Ó srázné vrcholy!... Má duše se jich leká,
jak motýl zbloudilý po stráních jejich těká,
však dobře ví, jich nelze slézti,
jen patřit v divy ty, ji poplašenou těší,
kam vzlétá archanděl, tam nevnikne krok pěší,
jen zřít – již svrchované štěstí...
22