Duše-mimóza (1903)

1902-1903, Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
DUŠE – MIMOSA
BÁSNĚ JAROSLAVA VRCHLICKÉHO (1902 – 1903.)
V PRAZE – NÁKLADEM J. OTTY. –
[1] (VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.)
TISKEM ČESKÉ GRAFICKÉ SPOLEČNOSTI „UNIE“ V PRAZE.
[2]
HYMNA KE CHVÁLE TVŮRČÍ RADOSTI.
[3] I. I.
 Když s trůnu svého věčný otec světla se rozhlížel po uklidněné zemi, kam v hloubku ruka jeho hromovládná smetla gigantů plémě odbojné a smělé, když jeho blesků trestající metla ve mracích shasla, které závějemi mlh sluncem tavily se v zlato živé, když přehlížel své světa panství celé, zem dole v kráse snivé, a moře proudné, věčně pohyblivé, hvězd lesklé zrcadlo i s tvory všemi, s korálů tesy v hloubi safirové: tu cítil ve svém ňadru ruch mocný, divné přetajemné hnutí, tak neobvyklé, nové, jak pud, jenž mladý stromek růsti nutí, v něm žena mízu k běhu, jak sílu, která jádru za měkký obal šťávné maso dává, [5] jak oheň, žilami jenž kvadrů ve staré zemi proudí, jako něhu, jíž poupě maluje východu první sláva: tu cítil, olympická hlava jak vichřicí se divem jemu chvěla, se rázem otevřela, a obrněná tryskla v blesku jase ve plné kráse Minerva z jeho čela. II. II.
 Jak náhle stála před ním v blesku věnci nejdražší jeho dcera, tu cítil radost, kterou cítí ptenci, když poprv křídla pestroperá do vzduchu pouští plavbou neumělou, z hnizd rodných kloníce se v propast mračen ztmělou, a když jí poprv slabým křídlem brázdí, když mocnou jejich za zdí svit zjeví se jim v dáli, jenž roste v řeku světla, jež se valí, pak v celý prostor, v kterém dřímá země, ta svatá s lesy, polmi, sady, klasy, kde ocean se zmítá mnohohlasý, řev jehož v hudbu zakonejšen jest jemně a chví se, zmírá na prahu sfér vzdušných, tu cítil svojí hrudí hlas jásati, jenž ku životu budí, jak v akkordech se třásl plesných, rušných, to blaho matky, po bolestech bledá jež k prsu plnému své dítě zvedá, to štěstí tvůrce, myšlenku když svoji zří ztělesněnou, 6 za kterou bil se v dlouhých roků boji, již ztřísnil svět i člověk kalnou pěnou a která, cítí, nesmrtelnost nese; tu jako vichr, když se rozburácí v lese, než tisíc zvuků na choral se spojí, ten radosti cit rostl ve záchvatu, jak lavina hřmíc roste cestou svojí, než zhltí strž v tmy bílé majestátu. III. III.
 Ó dcero nebes, Radosti ty tvůrčí, Tys zůstala nám, již tu v potu se pneme po životu, po prsech jeho vzpínajíce dlaně, ať los všemožné protivenství určí a skrývá, svrchovaně jak žitím prošlehneme hmotu, jak najdem první pravou notu, ty dostavíš se nad úderem dláta, nad štětcem, který v nesmrtelnost chvátá, nad perem snílka při posledním bodu! Ty zjevíš se v svých sester chorovodu, z nichž první Naděj jest a Vůle druhá a Síla k skutkům a Zdar provedení a poslední umělce Kázeň tuhá. Nad všední prach a denní ty zvedáš jej vždy velká, neomylná, vždy pracovitá, silná, krok nadnášíš mu v sadě poblouznění, kam jako Armida jej Zvůle láká přes stezky ztracené, kde píseň ptáka zní toužně, ale zrádně, [7] nad proud jej vznášíš, kde se třpytí na dně sta škeblí, do nichž mnohý triton duje, však mrtvý kal kde dřímá a vlhké četné sluje, v nichž smyslná se vášeň povaluje, tvá žárná dlaň ho jímá a vede ho přes propastí všech jícen, až jako Simson jest lva medem sycen, až jako vichr, prostorem jenž hřímá, se vznese výš a v tvém zakotven blahu v hvězd konstelacích strmou skončí dráhu. IV. IV.
 Když svět, jenž umělci je vždycky cizí, se proti němu staví, když v zástup mnohohlavý, jenž syčí kal a různě chválu váží, že úsudek mu mizí, že když moh státi cíle na zápraží, jej zneuznání sráží a k další pouti, lhostejnost kde sklízí, jej nikdo nevybízí; TyTy, dcero nebesnebes, zjevíš se mu v nitru! Ty spící v jeho hrudi, perla snivá, se stáváš hvězdou, za níž když se dívá, mlh cár když krok mu zhatil, zas najde cestu, kterou poutí ztratil. Ty velekněze v prach zdeptanou mitru mu zvedáš, safiry v ní kladouc čisté, jež zloba nezatemní, jichž světlo do větrů plát bude jisté, v jichž milé záři zjemní 8 se v něhu vzdor, jíž hadímu jak jedu, prý smaragd sílu smrtonosnou beře, zas v nové ve důvěře se zvedne silný, velký ku posledu! V. V.
 Ó Radosti! Stůj s námi ve zápasech a budiž laurem jediným té práce, jediným Evoe buď v hodokvasech! Po příštích ještě časech ty přečkej hrob, v němž usnem sladce. Všech čela osvěžuj, kdo pohroužení v sebe ve práci tvůrčí mají cíl a nebe! 9
Z BÁSNÍKOVA DENNÍKU.
[11]
Allegorie.
Já v snech se octl v jakéms divném chrámu, kde různé nástroje se chvěly na zdích z dob různých. Jedny s přeumělou řezbou a rukovětí, s hrdly z perletě a drahokamů, loutny, lyry, harfy si hověly zde v pýše královské dle pastýřského rohu starých bardů i vedle píšťal smutných salaší. A co jsem nástroje ty pozoroval, stál jakýs Duch mi po boku, tvář jeho jsem nerozeznal, bylať mlhy změt, jež prorývaná blesky chvěla se jak polomaska. Hlasem posupným a slavným přec jak hlasem starých Sibyll děl ke mně: „Různé zříš zde nástroje, i tvůj zde visí. Třikrát sáhnout smíš v změť jejich, jestli jistou veden touhou [13] či šťastnou náhodou ty sáhneš po svém, pak vezmi jej a odejdi, je tvůj! Však běda tobě, když se volbou zmýlíš, pak, pouhý písně cizopásník plížit se budeš světem, nikým oceněn. Při volbě dvou ti řeknu, zda jsi chybil, při třetím odmlčím se, nechám tě, jej strhnout se zdi a dál jíti světem, zda urval’s pravý, zvíš až po smrti!“ Před volbou takovou mne schvátil děs. Však pýcha zbudila se v srdci mém. „Ne, nač mi také volby potřebí, já na ráz první najdu nástroj svůj a nenajdu-li – ať jsem odsouzen!“ – A v očích kalných k smrti mlhy mrak, já nástroj se stěny strh namátkou a vyřítil se z chrámu... Byla noc, hlas vichru hvozdy třás a v skalách mřel, cos znělo za mnou jak smích šílený... 14
Oasy.
Jsou díla geniů oasy v písku poštěpouště, jsou husté pralesy a hvozdy maqui, houště, jak Lukrec s Ayschilem a Dante, Shakespeare, Plato, jsou tůně bezedné, lákají tajnou mocí, v nich stromy zhlížejí se ve dne, hvězdy v noci, v nich stříbro měsíce se mění v ryzí zlato, že poutník bez dechu břeh travnatý když stihne, ve dlani osmahlé tříšť perel vždy k rtům zdvihne. 15
S novou svou knihou.
Kdo uvykl si z věčných zdrojů píti, jež s krásy bradel od věků se řítí jak Dante s Shakespearem, jež světa v poušti křičí velkým hlasem jak Goethe s Byronem, Mickiewicz s Tassem a duši plní hvězdným snem; Jakjak tomu bude malá tato kniha! Zde prostá mysl úzký obzor stíhá a víc dál nemůže, než co jí skutečnost a snění daly... Co zbývá? – Vzíti hlohu kvítek malý a myslit – na růže! 16
Ant. Klášterskému za překlad básní Longfellowových.
Za čistý doušek hlubé studny kal všednosti kam nedostřík, za luny paprslek tak cudný jenž prošel duší Tvojí, dík! Já trnu, kterak prošel celý a neroztřepen, čist a tich s tím etherickým křídlem včely, pel hvězdný nesa na krajích. Já vidím vše to požehnání, jež tichým srdcím roznese, máť měkké teplo milých dlaní, kterými matka dotkne se. Všech jmenem, kteří píti budou tu sytou mléka živnou číš, jež nedotknuta spleenem, nudou vždy k hvězdám tryská výš a výš. Všech jmenem dětinných a vroucích, jímž ještě píseň slavíků jest zdrojem slastí nehynoucích, já děkuji ti, básníku! 17
Při zprávě o smrti D. Jacinta Verdaguera.
Já nechtěl ani věřit svému sluchu, já nechtěl pozděj věřit očím svým, že Tobě, který byl jsi bratr duchů, svět jejich není více tajemstvím; Aa maně cítím: Rozdíl velký není Tvé žití zde a jež nastává tam, to větší snění jen a opojení snad subtilnější, než lze pojmout nám. Tvá otčina tvou smrt ucítí plně tam z Hesperidek sadů oranž Tys, plod jehož zlatý pluje v krásy vlně, jež nesmrtelná jak Tvá Atlantis! 18
Poesie.
Jsi někdy supem, jenž s hor ledné šíje se dolů snáší, v mlhu křídly bije, až celé mračno rozvátého peří v strž skalnou padá, jež se pod ním šeří, jenž s hýkáním se na svou kořist řítí, by jeho mláď krev čerstvou mohla píti na útesu skal, tam, kde lovce noha se neodváží v tesů bradla mnohá. Jsi sovou jindy, která v rozvalině v své civí díře meditujíc líně, neb světla štítí se vše její dumy jen mraků let, stavěkých sosen šumy, pláč bystřeně, jež zalétá sem z dáli, v sny její padá chycen mezi skály. A jindy zase pěnička jsi malá, jež k potoku se loukou zatoulala, tu poskočí, tam zpěvný trylek tikne, kterému ucho samotáře zvykne, že druhého dne postrádal by vždycky ten prostý hlásku spád a melodický, co jeho mistr malý, jenž jej pouští, se k vodě chýlí skrz blatouchů houští a pije, perla s zobáčku mu splývá, co s hledem díků k nebi zrak se dívá... 19
Atavismus.
Od starých rabínů jedno mám, že neptám se „odkud“ ani „kam“, ale že rád vše, co mohu, dám. Od starých Řeků jedno jsem vzal, nenechat pohár, plný by stál, byť kolem všeho asfodel plál. Od starých Římanů jedno mi vzor: nést hrdě do bouří sílu a vzdor, jen zaplát, nechť zhas bych, meteor. Od starých křesťanů jeden mám cit, když křivdu nést musím, se nebránit, tvář druhou nastavit, v jednu bit. Od starých Čechů pyšný jsem tím, že nechám vrabci to „čím-čili, čim“čim“, že na svém stojím, co jsem a vím. Od Boha pak mám verš svůj a rým. 20
Odpověď Ignátu Herrmanovi na mou karikaturu ve „Švandovi dudákovi“.
Ba pravdu máš, já denně beru prášky, bych mohl tolik psát, a v žití tragedie jako frašky si zastesknout, se smát. Ty prášky skládají se ze soucitu. a z lásky k všemu s trochou humoru, dost hořké k spolknutí, leč ku blankytu vždy nesou duši nahoru... 21
Hora Nebo.
Mně osud Mojžíšův dost často povzdech láká. Jak pouště pískem šla pouť jeho křivolaká skrz Červeného moře vlnobití, co vzpour a reptání snést musil, na leb draku než vstoupil odboje, než mluvil s Bohem v mraku, v zem zaslíbenou nesměl vjíti. Až v posled na hoře se octnul, clonou mračen směl v dálku patřiti a hltat zrakem lačen zem, zaslíbenou dlouhá léta, zřel cedrů pralesy a oliv smavé sady, myrt, růží girlandy a mléko i med všady, ráj, kterak před ním zkvétá... Jak jemu rovněž tak i duši mé se děje, zří v Indů, Hellenů pravěké epopeje, při písni Hafizově dumá sladce, zří Danta v trojí říš, v luh pestrý Ariostu, v ocean Shakespeara, tu klenotnici skvostů... Carducci, Swinburne, jaké konstellace! Ó srázné vrcholy!... Má duše se jich leká, jak motýl zbloudilý po stráních jejich těká, však dobře ví, jich nelze slézti, jen patřit v divy ty, ji poplašenou těší, kam vzlétá archanděl, tam nevnikne krok pěší, jen zřít – již svrchované štěstí... 22
Předtucha.
Když mistr v umění svém dávno zšedivělý, jenž za svým nástrojem svůj život ztrávil celý, na sklonu dráhy své k novému dílu sedá, tu cítí najednou, jak mdlá se ruka zvedá ne tíží fysickou, ten blud jej neklame, leč pouze dojmem tím, že všecko jest mu známé. Ať v bouři rozpoutá všech tónů vírné slapy, ať šeptá zefýrem, jej víc nic nepřekvapí, ty spády všecky zná, dnes těžko již ho baví. I zkouší sem a tam, zvuk nenachází pravý, vše staré, otřelé a všední, hlavu v dlaně tu skládá udolán a vzpomíná si maně, jak jindy novinkou vše bývalo mu, skvostem, ať v bouře vyznění, ať v dětském citu prostém, jak překvapilo vše a jak vše unášelo, jak poprv zjevený kraj neb jak dívčí tělo, zkad říza žárlivá se poprv oku smeká, on větší divy zří než ty, jež chtivě čeká. Tu sama sebe ptá se poprv udivený, v čem, zdali v letech snad či v smyslech této změny je důvod? Odpověď na otázku tu hledá a nevidí, že v tom se Stáří za ním zvedá... 23
Po přečtení „Oresteie“. Prof. Dru. Jos. Královi.
Tak bylo mi divně a hrůzně, až skoro jsem se chvěl, jak okolo, co snil jsem luzně, by starý Osud šel. Jak v odlehlých horách kdes v slujích by starých věšteb zněl hlas, a na břehu moře kdes v thujích by z podsvětí vítr se třás. A jako by oráč kdes v poli tříšť modly vyoral z hrud, že pohled na ni až bolí a v srdce dští úzkost a stud. Já cítil, jak my jsme malí s vším, kam se ženem, co chcem, a ptal se, co kyne nám z dálí, před tímto pravěku snem. A velkost jsem cítil v tom spolu, že byl bych na Fatum křik: Dál val se a drť vše – my v bolu i za to ti vzdychneme: Dík! 24
Bezvětří.
Má básník v duši své momenty hrozné ticha, kde jásat nemůže, kde ani nezavzdychá, kde píseň, trilek jen a oda, chorál vázne, kde pro síť satiry je mělké vše a prázdné, kde šedivé jsou dny a nebe olověné; sta prázdných oblaků se stády v dálku žene bez kapky jediné na spráhlou půdu suchou; myšlenkou nebodán a nejat ani tuchou zří marně v strašnou hloub své duše rozceněnou, jež druhdy pyšnila se kaskad stříbrem, pěnou a zněla ohlasy sta roztříštěných hromů. Jak rád by zpíval jen, leč nemá co a komu! I skloněn nad propast své duše zděšen patří, jak samý stín a stín se s pavučinou bratří, a lačně naslouchá, zda z dálky neozve se ten temný, dutý zvuk, jak ohlas kopyt v lese jenž pojí, splítá se a roste v obdiv rytmy, ba skoro se mu zdá, že na dně v mračném přítmí, kam hledí vzpínaje v hloub oko ducha snící, již slyší dunět z tmy v tmu vody padající... 25
Detail.
Na psacím stolku mezi bibeloty mám lebku malou, se cenící, dvě oči černé jako dvě noty jsou podtržené zubů sanicí; Dvadva ostré zuby ční a lebka sní a sní, zřím na ni v klidu večerní prázdně, zřím na ni v bouři, okna když srázně se zimní chvějí vichřicí. Vím, budu jednou takovou též lebkou, kams do prázdna, do tmy se cenící, mě láska nevezme víc v dlaň svou hebkou, kams hozen budu v kout a temnici. Co vášeň pak i cit? Má lebka bude snít, jak tato z bambusu zde vyřezaná, mé oči noty, každá podtrhaná, však rozdíl – moje láskou toužící. 26
Girolama. Neměla nikdy prah mého domu překročiti. Deníky Michel-Angela.
Z řádky jedné román celý meditace sobě kreslí, neb jsou divné ženy v světě, o nichž genij nemá zdání... Snědé tváře ovál smělý, kam se někdy vášně snesly, v otázce taj, ve odvetě, služka přišla – byla paní. Co vše poznámka ta praví! Sfinga harpyjí se stala, upírem snad – kdo to zjeví po staletích z této řádky? Nejistota dále stáví, vidíš, jak krev mistra ssála, otupila jeho hněvy, o leta jej vrhla zpátky. S šlechtičnami srdce, ducha co v svém žití nezakusil, 27 snad mu podávala sama, pouhá hmota, jíž však zmládla obraznost už k vzletu hluchá? Snad se bránil – ale musil? Kde jest klíč jen pro to drama? – Či snad pouze sprostě kradla? 28
TOULKY.
[29]
Letní toulky.
Incipit vita nuova. Dante.
A já, dítě boží, půjdu širým světem, jak jsem chodil druhdy před lety a rád, bílé lilje polní stanu nad poupětem v dolu čerstvých zřídel u bělostných stád. V plném slunci půjdu, postavím se chvilku, abych staré písně našel v duši své, v pastýřově písni, ve skřivánčím trylku našel, k radosti co k nové lásce zve. Půjdu polem prsty propouštěje klasy podle rhytmu, jenž mi v nitru bude znít, a pod sebou v stráni nechám zvonic hlasy, větší zvon mi, hlubší, bude v srdce bít. Rozhoupám jej slavně od hory až k hoře, kde vychází Zora z opálových bran, by zvěst jeho zněla celém po prostoře ku všem světa úhlům, do všech země stran. Nad utichlou zemí by se nesl v dálku a všem milionům v srdce láskou kles, by přehlušil v ňadrech citů bouřnou válku a je vrátil štěstí, vzletu do nebes! [31] By je sklonil zpátky v doby primitivníprimitivní, kde byl člověk blažen, že byl v světě rád, než vzklíčili snové pod lebkou mu divní jak hub trpasličích v lese vlhkém řad. Aby slyšel starou ale silnou notu s hůry od hvězd padat ve spleť lidských cest, ze všeho by lásku pil jen ku životu z tišin mrtvých polípolí, z hluku velkých měst. Pil ji z lidské snahy, pil ji z božské práce, kterou lidstvu stal se svatým Herakles, ve dne tvrdě robil, v noci by spal sladce, každý v sobě boží lásky velekněz. V svatém opojení aby všecko divem bylo jeho nitru, citu, vzletu výš, v času hbitém toku i snad proměnlivém bez lichých by tužeb k dnu až pil tu číš. Zvon ten písně svojí nechám hlučně zněti o poledni plném, celý boží den, ale večer tichý sejdu mezi děti pod košaté lípy tich a spokojen. V jejich stín se stulím a s naivní vírou nechám svatvečera zvonek v duši znít, můj zněl přes den celý světa plání šírou, nyní sladkých citů zvon můž’ hlaholit. 32 Na balvan si sednu, jenž se z vody zvedá, pro vodu kam dívky chodí v čistý brod, uzřím bílá ňadra jich i lýtka smědá, jak je Homér vídal a jak Hesiod. Něhy visiony naplním své nitro... Vykonav své dílo lehnu tiše v květ, bych se rozkřik’ blažen, až vzplá nové jitro: Lidé, buďte šťastni, vždyť je krásný svět! 33
Noční cesta.
Luny svit se v krok můj stáčel, paprsky hrál kouzelnými, když jsem jednou večer kráčel pod topoly ztemnělými. Dlouhé světla proudy světlé padly na pole i dvory i na louky létem zkvětlé i na modré vzadu hory. Náhle, jak jdu po silnici, prach zřím, přede mnou se zdvihal, dvojí stín v něm tancující podivně se z dálky míhal. Muž měl, zdá se, v hlavě trochu, chůze jeho málo jistá, medvědovi říkal: Hochu! Medvěd ten byl humorista. Z monologu muže časem kusy vět jsem jasně slyšel, jak se mihli stínem, jasem: „V nehostinný jsem kraj přišel... 34 Páni v městě řekli, kůže trochu tenká je v tvém nose, utrhnout se snadno může... proto líp nám v noční rose. Kroužek v nozdře prošoupané vytrhne se každým skokem, snadno neštěstí se stane!... Bedlivým to stihli okem. Mají ženy pohlaváři, mají děti... tak se báli... ubohému medvědáři noclehu tam nedopřáli. A taktak, hochu, co nám zbývá, jen když ty jsi humorista... Vlídně příkop cesty kývá, chůze když je málo jistá... A tak jdeme o dům dále, jen když šosák v klidu dříme, lehce jsme jim dali valevale, vesele si zatančíme!...“ Ze záňadří tamburinu vytáh’, třás’ jí nade skrání, v jasu půl a polo v stínu medvěd se dal do skákání. 35 Od příkopu ku příkopu muž i zvíře v prach se ztrácí a já hledím v jejich stopu sveden k divné meditaci. S uměním svým podobám se bosenskému medvědáři, cestou azyl, kam jen dám se, těžko se mi najít zdaří. Nestavím se, kdo mne potká, cestou maně v noci křepčím, já a ta má šelma krotká nesetkáme se již s lepším. Panstvo může klidně spáti, ignorovat naši stopu, až nás vztek a mdloba schvátí, svalíme se do příkopu... Ale k čemu meditace! Při měsíci tancujeme... dosud jde to pěkně hladce. a co hlavní, jdem’, kam chceme! 36
Krajiny duše.
Již obři lesa ustoupili; dub tmavý i kmen břízy bílý jakoby dávali mi s bohembohem, již zanikly za skalin rohem. Hle, přede mnou kraj nový leží v půvabném lesku rosy svěží: Až ku obzoru protějšímu se táhnou ve modravém dýmu jen dlouhé luky, tmavé nivy, jež protkává tlum olšin snivý, a sem tam pouze porost nízký, tož vrby, habří, útlé břízky. Jen hlouček štíhlých topolů, po svahu sběh si pospolu, jak celý kraj by odsud hlídal a přátelsky si popovídal. Dál silnice jak stuha bílá se třikrát v dálku zatočila v spirálách větších, kraj kde stoupal, až skoro v oblacích se koupal a louky napřed, za mnou lesy, vše v obláčkové tálo směsi. 37 Tak tiché a tak stlumené, v podivný souzvuk zladěné. A čím jsem v krajinu víc vnikal, já v taji k duši svojí říkal: Zde, duše má, kdys, v dávné chvíli, však jistě jednou jsme již byli. Jak z obrazu se rozhrnuje šat, lehká mha se rozděluje, na stále známější kraj hádá a vzpomíná si duše ráda. Teď přijde větších olšin řada a potok, přes nějž můstek svislý, a divná nálada jde myslí a s vozkou náhle řeč se spřádá: – „Tak táhne se kraj přes hodinu. Pak dojedeme zvolna k mlýnu, jenž vesel klepá v olší stínu, u cesty kříž je zvětralý, sloup s nápisy, kde cesta dvojí se rozbíhá, ve trávě stojí, pak ještě v hlubší úvaly se cesta níží, vše tu rudé od sklárny teď již opuštěné, děr plná střecha, netřesk všude a vytlučených oken řadou se silhuety stromů kladou, na hrázi místy rozvalené se kupí lesa ku pokraji a celý obraz zavírají.“ Kmet do dálky se za mnou díval, a spokojeně hlavou kýval, 38 dým odfouk, sotva pohnul rtoma: ,Jak vidět, pán tu jako doma. Tak zrovna, navlas.‘... – „Svah se níží, dím dále, stromů více stále, až octneme se nenadále před francouzského parku mříží, přes jehož ostříhané stromy ční hospodářské nízké domy a líp kde půlkruh veliký se táhnou panské skleníky, až ve pozadí zámek bílý s rokokovými andělíčky se nad bassinů ovál chýlí. Jak oči s přivřenými víčky jsou okna, svislé žaluzie. Pomona s Faunem, mech je kryje, v schodiště vlhkém rohu stojí, zkad citrýnů se řada dvojí rozbíhá a se stuhou vine až v stromořadí habrů stinné. Vše stopené jak v mlhu leží v půvabném lesku rosy svěží, tak tiché a tak stlumené a v divný souzvuk zladěné...“ – ‚Ba tak,’ mi vozka v souhlas kýval, ‚pán před lety tu jistě býval‘... Já zmlkl již. Však v nitru klíčil mi přepodivný z tuchy cit, kraj vskutku byl tak, jak jsem líčil, 39 však hlubší k tomu najít nit, jež vedla by mne k tomu taji, kterým se v duši otvírají neznámé ony perspektivy tak z minula a v příští divy, tu nedoved jsem uchopit. Zda vskutku jsem zde jednou byl? Kdy? V kterém žití? Zkad vše znám? Proč tolik jsem tu procítil, že echem dál i přes věky chví duší dojem daleký? Na všecko to se marně ptám. Na jakýs temný děj tu hádám, kterého byl jsem účasten, však nadarmo svůj román spřádám, vše jako tůně, jako sen, jak hluboký taj, ale cizí, však jehož dojem nevymizí a musíš kolem něho dál, jak před tebou se náhle vzpjal tak neurčit, tak zahalen, vše jako tůně, jako sen, vše mladé tak a jímavé, jak tóny kraje splývavé, jenž přede mnou tu v mlze leží v půvabném lesku rosy svěží, vše tiché tak a stlumené a v divný souzvuk zladěné... 40
Krajina.
Jen louky kol... kdes v dálce hučí Labe, chví ve větru se vrbin pruty slabé, dál tmí se olšin kupy, mlhou vzadu mdle rýsuje se silhouetta hradu, to Kunětice... Vzduch je měkký, svěží... Kde v kvítí nízký násep kolej běží, v mhu šedou bílý kouř se z dálky snáší, vlak blíží se již – ale nevyplaší, ač v líné pouti pronikavě hvízdá, na holých vrbách čnící čapí hnízda. 41
V dubnové pršce.
Jaro se dotknulo země jen lehce, zima se loučiti nechce; udělá kroků pár, vždycky se vrácí, tak že již myslím si, ti drobní ptáci litují, že se oklamat dali přiletše z dáli. Třeba tu věru prudšího plání, polibků víc a objímání, třeba tu ohně víc v zemské ty žíly, které tak drahný čas led a sníh kryly, v rudých by květech zářících vzplály jak hvězdy z dáli. Ať se to chumelí, ať se to cuchá, prškou tou vyznívá přec jara tucha, fialka mokrá tím silněji voní, jehnědy zlacené s vrbin se kloní; zdali květ nebo sníh haluze halí, nepoznáš z dáli. Dívko! jíž srdcem vlá tušení jitra, láska-li dotknula tvého se nitra, více jen ohně, více jen plání, nechť k bouřným ňadrům se hlavinka sklání, co je pár slziček, nechť třeba pálí, – štěstí jde z dálí! 42
Opuštěný klášter.
Staré zdi a omšelé, sýček jen v nich úpí, v noční tiši setmělé stínů táhnou shluky. Choré luny matný plam do zřícenin vniká... Marný poplach... bloudí tam panna Romantika. Chodí s písní slavíků, kvílí, úpí, sténá, od nevděčných básníků je dnes opuštěná. Nad rozvaly netopýr svislým křídlem bije... Těžce vykoupen je smír zašlé poesie! 43
Hrad loupežných rytířů.
Veselí jeli z výletu, nad nimi starý hrad ve mračen rychlém přeletu se řítiti zdál v pád. „To hnízdo loupežníků kdys,“ děl kdosi k dámě své, co ona tváře luzný rys ku zříceninám pne. On schýlil se, jí polibek na jeden ukrad’ ráz... Ó mladých rtíků božský vděk! A chudák – on se třás’... Však ona jen se zapýří a s úsměvem jen dí: „Jsou posud tací rytíři?“ – „Já jsem z nich poslední!“ 44
Jaro a podzim.
Malíře štětec vedle sebe je vykouzlil – ký rozdíl v nich? Nad oběma plá modré nebe, zní ptačí hlahol v haluzích. Přec rozdíl jeden, v nitek reji babího léta nebe dlí a ptáci – ti již odcházejí... Jeť jeseň jara reflex mdlý... 45
Bílá paní.
O starém hradu nad mořem zní staré povídání, když umříti měl někdo v něm, vždy přišla bílá paní. Po náspech plížila se v stín a chodbami se mihla; vždy zrodila se dcerka, syn, jak o ní zvěst sluch stihla. Ve skutečnosti stručná věc a bez čárů se děla, kýs cestující umělec, ten rozluštil taj zcela. Na bílou paní čekal tich, než spadla mlha z rána a viděl – z komnat rytířských jít – dcerku kastelána. 46
Pastorale.
Zvuk bukolických fléten do tichých hlubin sjel, co smavý, vonný květen svou bájí v kraj se schvěl. Tón fléten bukolických se třás a umíral v kaskádách melodických u paty černých skal. A sotva flétny ztichly, šlo stromy šumění, dva šťastní rtové vzdychli – pak dlouhé mlčení. [47] Cypřišů tmavé stíny v luh padly zelený a flétny, mandoliny kdes vzdechly ozvěny. Ty pausy mezi niminimi, vím, vyplněny jsou jen polibky, zní – rýmy se potkávají tmou. Cypřišů stíny tmavé i hrob dovedou skrýt, jak teprv dva rty žhavé a skrytý v ňadrech cit! 48 Noc jde kol, tichá kněžkakněžka, a sije souzvuk, mír, skráň její tak je těžká stem ech kouzelných lyr. Co zašuměly stromy? Co zašeptal vln spěch? Pod němými skal lomy skráň u mé skráně nech! A sjede-li níž v stínystíny, nech dlít ji na hrudi, ať flétny, mandoliny ji z rána probudí! 49
Olivový háj na Gardském jezeře.
Oliva prý strom je slitování, šedé větve k prachu sklání, ale co snů sladkých visí na ní! Šel jsem jednou hájem olivovým s tajemstvím své lásky tenkrát novým, co jsem cítil – podnes nevyslovím. Bílé mraky modrým nebem létly, v šedém listí samý paprsk světlý a vždy dva se v políbení střetly. Starý sen se k staré hlavě sklání, báje o věčném jak milování... Oliva prý strom je slitování. 50
Dřevěný mlýn v Haliči.
Holý kraj, v něm sotva stín, nad struhou ční starý mlýn. Kol jen hlasné ozvěny bijí o strop dřevěný. Holým krajem jen se mih’, za ním letěl vln v dál smích. Já tu stanul v dumách něm. Co být mohlo štěstí v něm! Štěstí, o němž jsem jen snil, jež jsem nikdy neprožil. Proč se jen v mou cestu mih’? Za mnou letěl vln jen smích. 51
Letní večer.
Kolem břehu řeka spěla, strom stich’ ve modlení, z tvého zářícího čela tiché válo snění. Nevím, proč jsem tenkrát prosil jedno políbení! Oč jsem prosil, čas to zkosil... bývalo – dnes není. Stromy, keře, břehy v řece! Jeden mžik vše změní, vždy však budu myslit přece na to okamžení! 51
Dvě sestry.
Sad v lesku jitra plál a smál se celý. Jak smaragdy trávníky velké skvěly se v slunci, rosa v brillantovém prachu na lupení se chvěla v zlatě, nachu, květ každý otvíral se, písek planul na cestách, v koleje jichž deštěm kanul květ jasmínu a sřemchystřemchy, čilimníku. U vodometu vrabců zástup v křiku se koupal, čechraje si šedé peří a travou pod stromy, kde stín se šeří, kos vážný procházel se mlčenlivě. Co šťastný zrak můj těkal v zkvětlé nivě, dvě dívky kráčet zřel jsem vedle sebe. Šly tiše, v očích obou plálo nebe, jak sestry dvě: Ta jedna zlatovlasá a černobrvka druhá, jedna krása jim spala v tváři, vzrůstu, pružné chůzi. Květ sklonil se k nim a pták na haluzi se v písni zastavil. I šly tak spolu jak tichá hudba, na jediném stvolu jak dva by se to květy povznášely, jak všecky krásy parku toho, stmělý 53 stín s jasem, ptáků zpěv, lesk, vůně celá, by proměnily se v dvě dívčí těla, jak duše přírody by v lidském hávu se kmitla v nich. Tak přes zkvětlou šly trávu smích na rtu, v tazích jas a slunce v očích, ve chůzi hudbu, květy ve vrkočích. 54
Letní den.
Z věčnosti stromu, jenž všemírem své mohutné haluze stře, den letní plá oblohy safirem a života plností vře. Do nachu celý plá vyzlacen jak plody, jichž plný má klín, ku řece dívá se obrácen, kde olšin chví hlubší se stín. Břehem kdo kráčí, v snění svém rád kvést nechá prastarou báj, šeptem nymf slyší rákosí lkát a faunů chechtem znít háj. Pryč s těla, rychle ten protivný cár, do vody vrhnout se slep! proplavat v stíny se skrz plný žár a cítit nesmírný tep. V hučení buků a v šumění vod, jež nad hlavou táhne co sen, velkého žití tep, kterého plod jest jak ty sám dnešní ten den! 55
ZE ŽIVOTA.
[57]
Prožít! Marianu Zdziechovskému.
Ach, prožít plně celé žití! Ach, v čem to je, ach, v čem to je? Zda v číši, která plna svítí, či v tiché dumě pokoje? Zda v ruky stisku, v políbení? Zda v ukojení tužeb všech? Zda v tvůrčí slasti, v tichém snění nad kolébkou i na hrobech? Zda v hlučném vlastních dětí smíchu? Zda v citu plných úspěchů? Zda v šumu hvozdu, v skalin tichu, vln bouři a vln pospěchu? Zda v péči o bratry, vlast milou? Zda v utrpení, v boji zlém? – Ó jsi-li při všem plnou silou, pak plně žil jsi v tomto všem! [59]
Skulina.
Já probudil se z polospaní: Což vskutku dnít se začíná? V tmě ospalé mi oko raní ve okenici skulina. Jest úzká – světla nitka chvátá se protáhnout, v tmu proniká, a chví se jako struna zlatá, jíž smyčec již se dotýká. Dne symfonii slyším celou v tom prvním jitra zákmitu, již zpijím duši svoji ztmělou, zřím živý smaragd pažitů. Vln slyším ruch a stromů šumy i lidské práce svatý shon, dne cítím znoj i sladkost dumy, již nese chodci pozdní zvon. A žití velká slavná vlna, v níž jsem jen pouhou bublinou, mne zahrnuje věčna plná tou malou v okně skulinou. 60
Slzy.
Jdou slzy, jdou ze srdce hloubi, jak vzácné perly spaly v něm, bol plavec vyrval je a snoubí nad skrání tvojí v diadem. Nech slzy, ať jen dále kanou, jsouť rosou, která zavlaží, jsou lékem, ambrosií, manou a bolest tvou vždy vyváží. Tam proniknou, kam nelze slovem, jsou zpovědníky těžkých dum; má ticho býti nad hřbitovem, když noc se tulí ke hrobům. 61
Sen.
Rci, jaký byl to zvláštní sen, jenž bleskem duší mojí táh? Já viděl, v noc že schýlen den a měsíc bdí jen na drahách. Já snil a probudil se v mžik, však věčnosti já půl jsem snil, jak onen v lese řeholník, jenž ptáku slouchal pár jen chvil. Pár chvil – kus byly věčnosti a mnich jen v snění přivřel zrak, a zdálo se mu s radostí, že teprv začal zpívat pták. Ten zpíval již let padesát, a mnichu zatím zbělel vlas, že v klášter když se vrátil, znát jej nikdo nechtěl za ten čas. Tak bylo to s tím zvláštním snem, jenž duši moji cele jal, jak by se s ráje popěvkem pro věčnost pták ten rozzpíval! 62 Mně zdálo se – já nevím již, kde byl jsem – v dálné cizině a k rtům jsem chýlil plnou číš a ve půlnoční hodině. To víno bylo žhavé tak a žehlo s divou vroucností, jak do mých snů by pěl ten pták tu strašnou píseň věčnosti! A přešel sen jak mračen stín přes rozvlněné obilí... Zas život zde! Buď pozdraven, nechť rosteš třeba z mohyly! Jsi život zas, jsi život přec, ač matku svou snad proklínáš, to písně refrain nakonec, pták zpívá – sám jej v srdci máš! 63
Cestou kol jednoho hrobu.
Kdo byl? – Jen voják řadový, jen prostý z lidu muž, leč vlasti k službě hotový vždy s heslem: „Matce služ!“ Tím králi on se vyrovnal, jenž kdysi světem hřměl, o čest a slávu jen se rval a v erbu „ich dien“ měl: Ba předčil jej, neb vlasti jen dal každý srdce tluk, své ucho sklonil v její sten, své srdce v písně zvuk. On řádů neměl, úřadů, jen mozolitou dlaň, on cítil jednu nadvládu: tož povinnosti daň. A chudý žil a umřel prost jak bleskem sražen v mžik, když každým coulem výše rost jak muž a bojovník. 64 Tak umřel voják řadový, jak bojoval, tak pad, a žádná píseň nepoví že, jak žil, umřel též rád. 65
Ó nikdo neví...
Ó nikdo neví, jakým drsným katem je všední život, mrhá citů zlatem, vzpomínek šlape nejkrásnější kvítí, že člověk záhy ku všemu se cítí být netečným a tupým, omrzelým, že jako stín se vleče žitím celým. I nadání, jež v bouřích kdys jej neslo, mu bylo kotva, prám a spásy veslo, se zlomí, zvětrá i let hymny vázne a vše se zdá jak všední život prázdné... V tom nemoc zaklepe... V ráz vše se změní jak divadelní kulisy, tak denní se honba propadává, ustupuje, nechť trpí tělo, duše zmládlá pluje neznámým fluidem, jež plno něhy, jak tušila by jiných květů břehy, po kterých dávno zasteskla si v zdraví. Jak novinka zní, co kdo dí a praví, a každý úsměv, každý dotaz vlídný jest balsám duchu, jenž zří na vše klidný, neb nyní lásku teprv plně cení, již přezíral dřív v denním zápasení, ví, nechť se tělo utrpení vzdává, že lepší svět jest, nežli se nám zdává, když všednost zdolá nás... Výš srdce bije, duch ozon zdraví cítí v tom a pije... 66
Útěcha.
Jak, Bože, možno to, by tatáž ústa, zkad včera – ručej tak, jenž bouří vzrůstá, – se chrlil proti mně urážek příval hrozný, do rána změnily se v sladké hrozny, zkad něha vřela, láska, pochopení? „Jsi děcko,“ Amor děl, jenž v mé zřel snění, „mne ráno bije máť, večer si se mnou hrává, věř, láska jinak to již nedělává...“ 67
Jiná píseň.
Hloubko očí, kouzlo úst, zřím vás přece denně, cítím duši křídla růst tiše, utajeně... Až v tůň ňader – lilií zapadnou v noc ztmělou, nediv se, že přikryjí celou Tebe – celou! 68
Píseň.
Jak byl bych sám a sirý, tak vše mi připadá, svět – zvětralý zpěv lyry, zkad prchla nálada. A co v něm krásy přeci! Leč komu svítí jen? A hvězdy jsou jen svědci, kdo mře tu – nezkojen! 69
Impromtu.
Žes láskou raněna? – Má duše, nebuď smutná; kde vosa píchnula, plod nejlépe jí chutná. 70
Příteli, jenž ztratil první svou lásku. – E. G. –
I. I.
 Tvůj život spánek byl, proč přišel sen, jej pestře tkát, by luzný obraz, sotva vykouzlen, zas musil tát? Tvůj život stráň byl, proč tam vzrostl květ, jí zdobil svah? Bys kolem šel a neohled se zpět? Jak byl ti drah! Že aspoň nezůstals ve tmách svých skryt? Proč jen tvůj hled se musil vnořit v slunce nach a třpyt, kdys zhas ti hned? Teď vržen v tmy se marně rozhlížíš, kde zhas ten jas, v noc voláš, ač se k břehu neblížíš, vždy marně zas: „Jak v mlze svět kol plný smutných ech, kde jest můj cíl? Já sotva hádám, tuším jako v snech, že kdy jsem žil! 71 A jestli žil jsem, bylo tenkrát jen, když začal smát se v spánek můj o tobě luzný sen, tam duhy tkát. A tenkrát jen, když potkal jsem tě, květ, žel neutrh! Do spánků bez snu, do pustiny zpět proč los ne vrh?“ 72 II. II.
 Když v šero se den ztrácí, víc hlučí města ruch, tu opouštíš svou práci; ku životu se vrací tvůj unavený duch. Ty vyjdeš, v moře davu se vrhneš, vlna, sám, a v těsném jiných splavu nést dáš se v hluk a vřavu v plen lichým zábavám. Jen abys ubil v sobě, co divoce tam vře, co přes den spalo v mdlobě ve ňadrech jako v hrobě a teď se na den tře. Ty vidíš chvátat jiné ve ulic úzkých šer, kde každý odpočine, kde vlídný krb mu kyne a lásky svatvečer. Tu teprve to cítíš, dne poklid, jak byl klam, kam jdeš, čeho se chytíš, kol prázdno, v nic se řítíš tím citem – jak jsi sám! 73 III. III.
 A jindy duši spráhlou, osiřelou ty vrhneš na dno hudby vítězící, ta kaskadami ztopí bytost celou. Kol tebe víří tony jásající, hned klidně smutné, veltok symfonie jak v akkordy je ladí splývající. Za nimi cítíš, srdce lidstva bije, tož tvoje též, bol vlastní zdá se malý, s tím srovnán, jenž tu lká své threnodie. Tvá duše v řízu poutníka se halí na výpravu do lepších, jiných světů, kam neznámý ti přelud kyne z dáli. Dáš kolébat se mořem sladkých vznětů, až z peřejí těch vyhoupne se milý ten obraz sladký... jahody zříš retů. A pohled plný kouzla, mládí, síly a kadeře, jež nelze zapomníti... a hudba jásá, bouří, duní, šílí. Jsi koráb, jenž se ve svůj troskot řítí, a cítíš, bolu pohár vrchovatý, jejž nelze změřit ani domysliti... Kdes těchu hledal – propast zříš své ztráty. 74 IV. IV.
 Snad přijde život ještě s mnohou těchou a s dary prarůznými, snad přijde vesna nová s novou lechou nad listy lonské zimy. Snad v nivy tvé zapadne skřivan jiný, by v úkoj tobě zpíval, snad života strom skytne hlubší stíny, bys před vedrem se skrýval. Však přece – po letech ty řekneš sobě, byť muž již zšedivělý, že rány jsou, že nesrostou ni v hrobě, ni tam se nezacelí... 75
Reformace.
Je třeba vždycky něco reformovat na našich pojmech, zvycích, nazírání, je třeba vždycky nové formy kovat, v nichž člověčenstva ideal se hrání. Chtěl Kristus láskou k všem pomoci světu, to meta nejvyšší vždy snah všech byla, však napověděl pouze hlavní větu, že láska všeho přístavem – ta zbyla. Leč do té všední neúprosné vřavy ta slední apotheosa jest malá, kde o kus chleba hřmí a hlučí davy, je parou, proti které trčí skála. Tož skála sobectví a ješitnosti, o kterou se i božská láska tříští, chceš soucit za ni dáti přítomnosti k všem trpícím tom volném na bojišti? Zda soucit neklame jak láska klamá? Hoď krásu jim, snad ona bohorovná svou duhu smíru sklene nad to drama a protivy vše idealně srovná. 76 A nesrovná-li – co pak lidstvu zbude, kde láska, soucit, krása nepostačí? Vše bude sprosté, banální a chudé, pak věštec tvář svou musí halit v pláči. Víc nemáme již! – Marná všecka práce a marná naše snaha proti zlobě, rolničkou frašky zazní reformace jak šaška škleb – na idealu hrobě. 77
Dítě.
Tiché, svěží, v plénkách leží s květu květ, andělé se k němu kloní, perutěmi jemu cloní mrzký svět. Sněhobílý níž se chýlí jejich dav. „Andělem jsi bylo posud, v člověka tě změnil osud, budiž zdráv!“ Dítě v tváři posud září, klid a jas... První pláč mu hrdlo stiská, první slza v oko tryská teď v ten hlas. Matka s větší k němu péčí hledí níž, chudák, nemá ani zdání, že se loučí v tomto štkání s rájem již! 78
Odpuštění.
Jest mnoho milovat – však přece vším to není, nad lásku ještě výš se zvedá odpuštění, toť triumf největší zde smrtelníka; toť otevřené již jsou v naší tmě a šeře ku branám edenu tak nedostupné dveře, zpod kterých jeho jas k nám vniká. To radost nejvyšší, to část radosti boží, to víc než tvůrčí slast. Zlo býlí jest a hloží, však odpuštění srp je archanděla, jenž všecko vymýtí a bez ostří vše požne, to Boha reflex jest, v němž vidí srdce zbožné, nechť sebevětší noc se ztměla. Kdo umí odpouštět, ten chodí stále v světle; v své duše štěpnici má jabloně vše zkvětlé, je dětem roven v duši pomsty prosté, a nemá nepřátel a odbojců a soků, neb všecko přeje všem, jde pevný v každém kroku ve stínu, jenž vždy nad ním roste. 79 A jako lehce žilžil, tak lehce umře jednou, jak měkké stíny jen se vrata hrobu zvednou a klesnou naň jak dlaně matky jemně; kdo lidem odpouští, jist Boha odpuštěním, mír hvězdný v očích má s tím duchovitým chvěním, jímž Věčnost dýchá přetajemně... 80
PÍSNĚ O ŠTĚSTÍ.
[81]
Legenda o štěstí.
Tři poutníci se sešli cestou k jihu, do svaté země šli; kdes po Alpami se sešli v horské krčmě. Číše vína jim kynula po namáhavé cestě a při té v hovoru se upoutali. Děl první z nich: Já nepoznal jsem štěstí, a proto jdu je hledat v svaté zemi. Děl druhý z nich: Já lidské štěstí poznal, však nestačilo představám mým z dálky, tož do svaté jdu země, bych je poznal. Děl třetí: Já jsem poznal lidské štěstí, však příliš těžce na duši mou padlo, že všady provází mne touto tíhou, že snažím se, je zapomnít co nejdřív a proto cesta má do svaté země. Pak připili si a šli spáti všichni. Ó lidské štěstí – jednou nepoznané! [83] Ó lidské štěstí – poznané jen zčásti! Ó lidské štěstí – poznané až příliš! Žel – každý musí hledat svatou zemi, ať nepozná, ať poznal i ať příliš. Jak možno jest, se nezamyslit nad tím? 84
Impromtu.
Tak přijít na práh a nejít dál a jinam dát se v scestí! Mne nad tím věru těžký trud by jal – však já se zadumal, že rovněž tak to dělá – štěstí. 85
Jako sen.
Šla’s kolem oken mých tak jako vánku dech, já letem jen tě stih, tak jako v pouhých snech. Šla’s tiše v myšlenkách a nepozvedla skráň, jak hvězda chodí v mhách a k zdroji kráčí laň. A jen dva kroky dál já za oknem jsem snil, a tebe vzpomínal a v duši s tebou byl. A okolo tys šla a nepozvedla zrak a těžká duma zlá mne zavřela v svůj mrak. Já nestál za to již se po mně ohlédnout. a šla jsi blíž a blíž a nemoh jsem se hnout. 86 A dávno byla bys již přešla jako sen – Tak nechodila’s kdys, to přiznej sama jen! Jen vědět jedinějedině, zda cítila jsi tím v té aspoň vteřině, co bouří nitrem mým? Já vše skryl v nitro v spěchspěch, Tys klidně přešla dál a fialek jen dech z tvých kroků vstříc mi vál. 87
Ještě jedna píseň o štěstí.
Jaktěživo nebylo, jaktěživo není, jest jen v našich přeludech, jest jen v našem snění. Mihne časem se jak pták, zmizí, z dálky zpívá... zamlžený slzou zrak za ním zpět se dívá... 88
My lidé vrahové jsme svého štěstí. My lidé vrahové jsme svého štěstí.
 Jest štěstí zde – však my v ně nevěříme, a soustavně vždy něco vymýšlíme, co vraždí je, my nedáme mu kvésti. Je v našich ňadrech celé naše štěstí, chce vzplát a zářit, my je zašlapeme tím, předsudek a doměnkadomněnka co zveme, a v rozpuku je zdrtíme svou pěstí. My lidé nedovedem’ snésti štěstí. Jak růže kyne – my ji uškubneme, jak ptáče zpívá – my je zakřikneme a ku jiné je ženem ratolesti. My lidé nejsme ani hodni štěstí. 89
Vchod k pokladu.
Zmoci„Zmoci jenom první hrůzy, přemoci jen první strach, skal se nelekati v chůzi, jež se tyčí po stranách. Nechť se vrší, nechť se šklebí, mění v steré postavy, nechť se tyčí proti nebi v úzký průsmyk mlhavý; Nechťnechť z jich skalin k noze sveze v syku had se nejeden, přímo jdi, co letí, leze, mozku tvého stín buď jen! Tam kde brána v skále zeje, pevně projdi, schody dál, tam se velký poklad kreje, hleď, bys hodně nahrabal. A pak prchej, s hromotřeskem než ta brána zapadne, na sto let bys raněn bleskem v snění upad’ záhadné.“ – 90 Takto kouzelnice, baby zněla drsná, hrozná zvěst, ale poklad, ten jej vábí,vábí na nejtěžší ze všech cest. Z lesa vyšel, obří skály, jak to děla, výš se pnou, rysy jejich v tváře tály, had mu syčel pod nohou. Zmoci jenom první hrůzy, přemoci jen první strach, nohy kamení mu v chůzi, tvář hned led a hned je nach. Ještě krok, – však došly sílysíly, a když z mdloby své se zdvih’, slyšel jen, jak vítr kvílí v skalách vítězný jak smích. Z jejich rýh a trhlin plesná hrůzyplná ozvěna v sluch mu hřměla: „Brána těsná pro vždy je ti zavřena!“ Síly neměls’, proto drzý, ale chabý smělčesmělče, zpět, ztrátu nenahradí slzy, pouze silným patří svět!“ 91
VZPOMÍNKY.
[93]
Po třicíti letech.
Ach, proto ten kříž zvětralý na hrobě otcově pad, bych vrátit se musil ze vzdálí v kraj, kde jsem druhdy žil mlád. Ach, proto ten kříž zvětralý zas musil vztýčen být, by zalehlé srdce chorály se mohly zas rozeznít! Tak jedu chudým krajem tím, jak před lety jezdil jsem dřív, ku hrstce hlíny, kde otec zdřím, jak z dálky by na mne si kýv. Jak by si kývl – vidím jej – v dál přes hřbitovní zeď, „Pojď, hochu, třicet let – povídej, mám volnou chvilinku teď...“ A já již jedu ten na pokyn, což dnes je to, hodin jen pár, jen že si připadám jako stín, tak před časem znaven a stár... [95] Ba na svých bedrách cítím zlou tíž a v srdci výčitku, žel, snad tomu stáří že blíž jsem, vždy blíž, v kterém Tys od nás šel. A já již jedu a srovnávám tou cestou, co bylo, jest, a vidím, kde pravda, vidím, kde klam, a všecko, co nutno zde nést. A přijdu a stojím Tvém na hrobě a slyším o Tobě zvěst, a zřím Tě v kvetoucí podobě, ač tomu třicet let jest. A myslím, kdybys moh povstati, co nad Tvým hrobem zde dlím, že musil bys s úsměvem přiznati, že ve všem synem jsem Tvým; Ažaž na těch pár ubohých veršíků, jichž hlahol mezi nás vstoup, a jimiž jsem roveň teď staříku, jež táhnou mne za Tebou v hloub. 96
Chmurný vítr noční.
Le vent sinistre de la nuit. Leconte de Lisle.
Chmurný vítr noční fičí v komínech. Strachu! svůj rej počni v samotáře snech. Jak to hučí, třeští v uschlých snětí dešti z daleka a blízka tryská, píská, vříská po stropu i zdech. Jak by závodilo peklo v šeru tom, v sen mi uhodilo z dálky cos jak hrom. Jen v to skučné vytí z daleka se řítí jako divá smečka, kdo to k jitru přečká? Sténá keř i strom. 97 Všecky hrůzy lesů z vlhkých vstaly míst, z mýtin, blat a vřesů, z pustých skalných hnízd, vzpjaly hnáty křivé, ku vsi v jízdě divé se teď jejich tlupy kolem plotů kupí, slyš ten jek a hvizd! Černých mračen síla, z kterých řev ten spad, teď se zastavila u hřbitovních vrat, teď se bouří žene po zdi rozbořené, jakby chtěla děsná mrtvé budit ze sna, zvát je do svých řad. Jak se můrou dusím v těsné jizbě své, mysliti co musím na všecky, jež rve v bezpouté své moci chmurný vítr noci, v hazuce tmy šeré strká je a pere, bodá je a štve. Darmo usnout zkusím, nový ráz, až strach 98 a já myslit musím na rybníků svah, jak na staré vrby, jež se k vodě hrbí, hází provaz, v smyčku klade chřtán a kličku zdvihá samovrah. Co to řve a hýká, praská v topolech, myslím na lesníka v skalných výmolech, sotva hlídku počal, noha sjíždí v močál, v snětí třesk, kvil ptáka bludičky svit láká v zcestí v plápolech. Tóny prodloužené z rejstříků zní všech, dál se již to žene ve odstínů stech. Kdo se vzbudil, slova modlitby šept, znova usnul, jizby tiší spokojen, že slyší miláčků svých dech. V rozbouřené nitro skanul sladký sen. 99 Rozpršené jitro zří mi do oken... Jak by v horahora v horu rostla na obzoru, černých mračen hrady strou se nebem všady ve podzimní den... 100
Vzpomínky.
Jak všecko dnes je to v daleku, sugescí vzpomínky děsíc, jako ten svítící na řeku z vysoka do mlhy měsíc! Jdu krajem zas, kde žil jsem drobný hoch, zřím starou faru v duchu, akáty u nízké střechy, hospodářský dvůr, půl travou zarostlý, zřím u zdi kout, kde starý keř se krčil bezový, kam zvěsti vše jsem báby umístil; zřím starou sýpku, dětských tajů svět i starý senník, i sad ovocný, jenž strašidelně někdy vypadal a jindy smavě, podle počasí; to všechno zřím, leč kdybych přišel dnes v ta místa, cizí tváře našel bych a mnohé jinak nežli bývalo a proto nejdu tam a nepůjdu. Tak všecko dnes je to v daleku, sugescí vzpomínky děsíc, jako ten svítící na řeku z vysoka do mlhy měsíc! 101 Zřím vše ty cesty známé do polí, jak rozbíhaly se až k lesíku, zřím hřbitov, kde dnes leží bába má, i cestu výše mezi křemením, kam chodíval jsem s ujcem, farářem, zřím nízký lesík, se mnou skoro rost, zřím jeho ryzce, lišky, zelinky, a prociťuji znova dávný strach, jenž přepad mne z pohádky bábiny o hejkalu neb muži ohnivém, jak často v běh jsem dal se udýchán bez příčiny, mnil, za mnou běží kdos a byl jen to náš starý kostelník, tím poděsiv mne, že měl v botě nůž. Jak všecko dnes je to v daleku, sugescí vzpomínky děsíc, jako ten svítící na řeku z vysoka do mlhy měsíc! Zřím všecky slavné poutě vesnické, při kterých chlapec, na housle jsem hrál, zřím, o dušičkách bílý kostlivec na černé půdě na oltáři hlavním nás děti šklebem děsil pitvorným; zřím, jak jsme bílé koule skleněné vždy plnívali vodou barvenou k božímu hrobu a zřím chmurná jitra těch adventních dnů, kdy na pustý kůr náš pan učitel přišel stařičký a do tmy lodi chrámové, kde pár jen bludných kmitalo se svíčiček, 102 se ukláněje spustil zhluboka zpěv „Minula již noční hodina“, si dlaní zacláněje ústa svá. Jak všecko dnes je to v daleku, sugescí vzpomínky děsíc, jako ten svítící na řeku z vysoka do mlhy měsíc! Zřím všecky toulky svoje krajinou, když v pestré směsi farské knihovny jsem našel první svazky Shakespeara, je nes pak jako kořist vítanou, z nich deklamoval v tiché dubině u mlýna, jenž snil v třtinách zatopen; zřím, cigáni jak přišli, kotláři, a táborem si sedli občinou, jak žasu pln nad mužů knoflíky a východní žen jejich ozdobou jsem v záňadří nes starý musejník, kde přeložena báseň Puškina o cigánech – ký bojoval jsem boj, za nimi neprchnout jak Aleko. Jak všecko dnes je to v daleku, sugescí vzpomínky děsíc, jako ten svítící na řeku z vysoka do mlhy měsíc! A všecko pryč dnes, všecko je to tam, pod trávou bába, tetka veselá je sama bábou dnes a starý strýc, 103 jenž přežil vše, tak sotva vzpomíná jak já na celou prostou idyllu těch blahých dob. Máť pro mne cenu jen, a již se ptám, proč nudím čtenáře těch upomínek řadou banálních. Vše jiné dnes, jen staré akaty blíž studny stojí farském na dvoře a šeptají jak v nocích větrných, a kdo by jejich šeptu rozuměl, by slyšel totéž, co dí refrain můj, tak stejně zbytečný jak vtíravý! Jak všecko dnes je to v daleku, sugescí vzpomínek děsíc, jako ten svítící na řeku z vysoka do mlhy měsíc... 104
Havran.
Zář slunce poslední ve obzor mlhavý se víc a více níží, a jako srdcem hřích po větvích doubravy tma po tichu se blíží. Bez lesku, bez vůně den chmurný v jeseni se nad svým hrobem chýlí, jak stařec, pro život jenž neměl nadšení a k smrti nemá síly. Z údolí mlha jde, vznáší se nad hory, kol nich se v závoj skládá, šum listí pod nohou a vání obory mou duši v smutek vpřádá. Ten smutek tajemný, pln děsné lahody se nedá skojit vzdechem, mně jest, jak srdce mé pro srdce přírody by mělo býti echem... * 105 Kde náhle pěšina se v houšti obrací, cos zvedá se a sklání, pták v trávě leží tam, jdu blíž – on krvácí... To havran v umírání... On, který hnízdo měl na sosně závratné, pod kterou propast zeje, jenž v mraku rozpínal své křídlo obratné a větru stíhal reje; Onon, jehož drsný žalm ve chvílích soumraku v sen ukájel hvozd celý, teď v trávě zrosené, stín smrti ve zraku, zde leží osamělý! Po křídlech hrajících kouzelném ve třpytu krev stydne v černém pruhu, mdlý, sám, jak na posměch v podvečer leží tu bez mláďat svých a druhů. Leč smrti zápasy nezlomí jeho vzdor, ač v bolestech se svíjí, mstou, hněvem, odvahou plá jeho žhavý zor a zloby poesií... * Teď vzpjal se naposled. Skřek drsný – padl v snech, jenž krví jeho zrosen. Kol tiché vanutí, jak smrti teskný dech by táhl vrškem sosen. 106 A zrakem duše své již vidím, stín se mih, jenž vyšel z jeho těla, jak vzepjal se nad horou, jak utkvěl v haluzích, v kterých se noc již tměla. A jako větrů dech, jenž hřímá doubravou hned jasně a zas temně, duch mračný havrana mně kroužil nad hlavou a toto pravil ke mně: * „Dřív nežli vrátím se v ta zřídla odvěká té tůně do bezedna, z jejíhož zdroje též, ó duchu člověka, jsi malá kapka jedna; Dřívdřív nežli rozplynu se v jeden věčna dech, jenž vane šírým světem, dnes drtí pralesy a zítra v zlatých snech se houpá nad poupětem; Dřívdřív nežli propadnu těm hrůzným, němým tmám, nad nimiž věčnost pluje, ó dítě, prachu, slyš, jak tebou pohrdám i vším, co člověk sluje... Co chce tu? K životu své touhy vyláká, jež srdce v hloubi klíčí, a jak se přecení, růst nechá v oblaka své vzdory trpasličí. 107 Však jedna pochybnost a jeden vášně rmut a jedno oklamání, a cypřiš nádherný je nalomený prut, který se větrem sklání. A jedno neštěstí, dech pouhé nemoci, žluč do poháru vína, a člověk polobůh se svíjí bez moci, lká, prosí, ruce spíná. On s plachtou vyjede růžových nadějí a do zóry se ztrácí, cár vetchý, špinavý štván kalnou peřejí tatak po letech se vrací... Pak chví se, potácí, svět obviňuje kol a škemrá, kvílí, úpí, jak malomocný vzdor má malomocný bol i ku zhrdání tupý. Já aspoň s oblačné své výše sražen v hloub si zachoval svou pýchu, svým vrahem zhrdaje, zrak obrácen již v sloup umírám v tichu...“ * A teskná vanutí, až kol se zachvěl vzduch i mech, jenž krví zrosen, a v keři tajný šum a v trávě divný ruch a pláč v koruně sosen. 108 Víc trní na skráni, žluč v lásky poháru já necítil v té chvíli, jak vzpjal bych fenixem se čistý z požáru u vědomí své síly. Vždy skřivan poletí do hnízda pod listí a orel k zříceninám, co klam zde, beznaděj, škleb, sykot závisti? Má cesta touží jinam. Vždy v drsném verši mém, v tom živém plameni dlouhého umírání, jak v zraku havrana navěky zkamení můj hněv a pohrdání... 109
Přelud vteřiny.
Jak v mírném cvalu naši koně jeli, kraj barvy ztrácel jako freska ztmělý, již děštědeště smyly, větry ošlehaly... Pár topolů, jež osaměle stály, se rýsovalo silhuetou jemnou na čistém nebi, a nad zemí temnou a pod topoly blíže skalní stěny, se venkovský táh hřbitov opuštěný, tvar trojúhelníka měl, květů málo a křížů ještě míň na rovech stálo, a smutek nesmírný vál z pouště všeho, z těch zdí a z domku čerstvě bíleného, jenž, kde se trojhran v zdí úzký cíp dloužil, čněl, za komoru pro umrlé sloužil. Van táhl ostrý krajem, zem se chvěla a jediná jen hvězda osamělá nad pustým hřbitovem tím v temnu stála. Tak vysoká, tak vzdálená, tak malá, jak naděj v srdci lidském v nové žití, když to, jímž dýšem teď, se v niveč zřítí... Tak jak jsem kol jel, srdce smutkem stuhlé, mně zdálo se, že v úzkém zdí dvou úhle za komorou se bílý kostroun drápe, v kraj nahlížeje hnáty po zdi tápe, svit hvězdný táh se po kostech a dříku... Však to byl pouze přelud okamžiku, neb v tom již koně v nový trysk se dali, a všecko, přelud, sjelo mezi skály... 110
Údolí smrti.
Šel krajem poutník jedenkrát a všady zřel jen kostru, hnát. Tu na stráni, tam na poli, děl: To je smrti údolí! byl tenkrát ještě příliš mlád. A minul dlouhých roků chvat, zas viděl poutník hnát a hnát, se neodvrátil v nevoli, „Svět celý smrti údolí!“ děl – již to věřím rád. 111
Hadí sluj.
Strž viděl v osmém kruhu pekla pochmurný Dante, z děr všech skal se snula hadů smečka vzteklá. Krok hada vzbudil, jenž tu spal. Ti v kotouče se hrůzné pletli, zněl pustou strží jejich syk, v tmu ztráceli se a v tmu létli a lačnější vždy v každý mžik. Kdo života jsi kalen poutí, čta rozuměj, v své srdce hleď, co tam se slizkých hadů kroutí, znáš příšernou těch plazů změť! Kde vzalyvzali se tam, ret se třese, jen cítíš, hni se tam či sem, z nás každý svou strž hadí nese ach, v srdci svém, ach, v srdci svém! 112
Zkamenělé stádo.
V pravěku dobáchdobách, země střed kdy pevný nebyl zcela, v ráz tryskla láva z hlubin v let, vše pohřbila a naposled i se vším zkameněla. Když zdivený zrak po letech zří ve balvanů lada, jež rozmetány ze stran všech, zří stádo v nich, jak lehlo v mechmech, i na pastuchu hádá. Tak divý zachvátil je proud. Na útěk – pomyšlení, a než se mohli o krok hnout, byl zalit lávou každý oud a změněn na kamení. Co mnohý dal by za to hned, by s myšlenkami všemi a s vášněmi nadzemských met jak pastucha moh’ zkamenět a stát zde v poušti němý! 113
Morče.
Na slavnosti bylo to národnínárodní, na táboru, trhu či pouti, tu kolotoče, boudy a dav, jímž těžko k předu se hnouti. Na malém prkeném divadle jsem starou zřel pantomimu, s čertem a dědkem a morčetem a s babou bylo tu šprýmů! Tu nejdřív dědek s babou se rval, a pak ji kladívkem skolil, pak do rakve nacpal, láhev vzal a svěcenou vodou ji polil. Než víko kladívkem přirazil, tu náhle čert ze zadu s šklebem jej chytil a vecpal ku bábě a víko přirazil hřebem. Však dědek víko napolo zved a čerta přiskřípnul chvatně, když chtěl se přesvědčit, mrtev že jest, leč dědek zabit byl špatně. 114 A v posled všecko se sepralo, čert, dědek i mrtvá baba, jen morče očkama nemžiklo, ta atrakce pro ně již slaba. Jakoby schvácené hypnosou v tom víru a pračce té dlelo, že řek bys, oči má skleněné a vycpané bez hnutí tělo. A rakev když stržena v podsvětí, tu morče samo tu zbylo, pak dědek se zjevil a čert za ním v ráz, však morče se nesplašilo. A dědek hladil je po srsti a proti srsti čert zase, však morče jak schvácené hypnosou vše snáší a nehýbá se. Co kvičel do toho flašinet a paňáca do bubnu třískal, a z panoram černoch falešný své zuby cenil, v dav vřískal. Já miniaturu života zde před sebou viděl jsem celou, jak v zrcadle ostře a řezavě s tou směšností k tragice smělou. 115 Dědek je život a čert je vždy čert, ten hladí tě, onen tě cuchá, ó budiž jako to morče jen a zapomeň srdce i ducha! Buď jako hypnosou zachvácen, ať kol se to rve vše a kácí, ať život tě tahá za nohu a čert tě kladívkem bací. V sled vyjde to všecko zas na jedno, co práce a snaha tu ryzí, čert s dědkem hodí tě do truhly, jež bez stopy v propadle zmizí. 116
XII LYRICKÝCH MEZIHER.
[117]
Úvodem.
Divadlo mít v dálce kdesi idealné bez místa a doby! – Sen to bláznivý! Drama žádá nejdřív příkré protivy, dunící krok děje, posy triumfálné. Flétna bukolická ve své písni žalné mlkne, ořům vášně vlavé do hřívy když hřmí blýskavice, ručej pěnivý když se střemhlav tříští v katastrofě valné. To jsou theorie známé z poetiky. A přec v hlavě pěvce mnohá scéna straší, „divadlo buď v křesle“ nebo „na svobodě“. A již pero jeho staré stíny plaší, vidí snů svých obry, žití trpaslíky duhou poesie spjaty v jedné shodě. [119]
I.
První idylka rajská.
Osoby: Adam. Eva.
Scena: Svah stráně pod košatými cedry, plný bujné vegetace. Adam a Eva v těsném objetí na úpatí kmenu obrostlého břečtanem. V trávě schoulen obrovský spící Had.
[121] Adam. Tak jsme spolu sami, sami... orel krouží nad skalami, z křovin hrdliček zněl stesk, na růžích plá zory lesk. Eva. Jistě, pouze Bůh je s námi. Adam. Zlatem hoří cedrů les, každý hrot i každý tes, z vlhkých slují vane chlad, slunce šípy své níž spouští, lev se ukryl v stinné houští, cítím, kterak mám tě rád! Eva. Lev svou lvici neopouští... Adam. Za tebou jdu v každém krokukroku, dítě, ženo z mého boku, zázraku ty, v rajský luh, jejž mi vykouzlil sám Bůh. [123] Eva. A já cítím slzu v oku, a jsem plna nepokoje... Adam. O srdce se opři moje! Co se chvěješ? Bůh je s námi, spojil zde nás pod palmami, lásku do srdce nám vdech, tisíc tónů, tisíc ech. Eva. Což to platno, nejsme sami! Adam. Jaký stín tvé zastřel líce? Lze být sami ještě více? Jakých vidin do tenat padlas, Evo? Eva. Tam hleď, had, bez víček má zřítelnice. Adam. Kde jest? Pověz! 124 Eva. V husté trávě tam se skrývá, zrakem žhavě a též šupinami blesk’. V duši mou pad náhlý stesk, cítím v ňadrech žeh i v hlavě. Adam. Had, co je to? Eva. Co se plazí... Adam. Zřel jsem ho – mne posud mrazí... neměl, praví mi to cit, svědkem naší lásky být... Eva (v zamyšlení). Proč jen cítím, že jsme nazí? 125
II.
Idylka z „Písně písní”.
Osoby: Král Šalomon. Královna Belkis. Sulamit za scenou z pravé strany. Pastýř za scenou z levé strany.
Scena: Na úpatí vinic Šalomonových. Svěží luh rosou operlený. Besídka z divokého jasmínu, za ní dlouhá bílá zeď. Nad ní hluboké modré nebe.
[127] Šalomon. Trub již dozněl hlasný břesk, cinků zmlkla hudba smavá, místo nich hrdliček stesk v loubí, jež nás obetkává, mírem zní a úkojem! Volný pak v dál rozléhá se, stísněné však srdce ptá se: co tě, Belkis, vedlo sem? Belkis. Moudrost tvá i velikost. Šalomon. (fíky jí podávaje). Jsi mi věru vzácný host. Není libo, jsou jak med; ne tak asi jak Tvůj ret; zralý fík se v listí skrývá, zlatým okem datle kývá, ale sladký hrozen z všech touží, paní, po tvé pouti spočinouti na tvých ambrosických rtech. [129] Belkis. Díky – ale snít mne nech! Šalomon. O čem, paní? Belkis. K čemu lichot? Moudrostí tvou celý východ rozléhá se ze všech stran. Vladař, mudrc, džinů pán s aureolou tajemnou, králi, stojíš přede mnou. Tajemství v tvých ňader skrejši spící, to chci vyrvati: Rci mi v smyslů závrati: Co je v světě nejmocnější? Co nás pouze ukonejší v celé naší podstati? Je to vlny sklon či vzruch? Je to Iblis, je to Bůh? Šalomon. Vnikáš přímo věcí k jádru, hádanek sta vzbouzíš v ňádru, jež jsem uspal stokrát již. Boha nikde nevidíme, pouze skutky jeho zříme, kde se výše nebes klene, i tam v hloubi zamlžené, 130 v změti chaluh operlené, kde spí mořská tiš, Iblise však, paní moje, dobře v sobě cítíme, za ním v nové spory, boje šílenci se řítíme. Proti Bohu on se zvedá hlasněj jevě se než Bůh, stále nový odboj zvedá, mním, on všeho živný duch! Belkis. Bůh je pravdou v záři hvězd, Iblis věčný zápor jest. Šalomon. Zápor ovšem – však ten kvasem. Věříš? – Cosi tajným hlasem ozve se ti náhle v hrudi, to tě láká, to tě budí, kde bys uspán v klidu dlel. Onen padlý archanděl volá, bys šel, kam on chtěl, v plodu fíků, v bzuku včel, v slunce zlaté aureole, v tom, co v jívy snítky holé zlato tká a stříbra pel. Boha on jeje, věř mimi, rub, věčná touha, věčný snub. Nad ním Bůh v svém majestátě v červánku i v hvězdném šatě, 131 v serafínů oblacích byl by v klidu ztrnul, ztich, ale on jej stále nutí bránit se, dál činným být, on je každé tvůrčí hnutí i kde zdá se šikmo jít, on je v pažích obejmutí, rtem v polibcích plamenných. Belkis. Mými sny se často mih, avšak, ač šla z něho záře, jako Bůh on neměl tváře, za ním zněl jen pustý smích. Šalomon. Škrabošku jsem jeho zdvih: tou je vesmír ve svém žití, jež se cévami v nás řítí, věčný var a sklon a zdvih. Belkis. Ale to je – starý hřích. Šalomon. V cypřišových alejích slavík zpívá – slyš ten tón! To je Iblis! To je on! 132 Jak se loudí, jak se plíží, láká, volá, k nám se níží, až v sled ústa k ústům zblíží, až slast, která srdce stiská, z očí slzou něhy tryská v sladkých blaha krůpějích! Belkis. Hudba je to přelíbezná, ale k hroudě spjata jest, Bůh však této hudby nezná, jemu zní jen písně hvězd. Šalomon. Tož jen k nám jak ve pohádce v sluch se sklání tiše, sladce Iblisova čarozvěst. Belkis. Kroky za zdí... Šalomon. Utaj hlas! Belkis. Za vinicí... Šalomon. Zní teď zas! Ticho... poslyš... 133 Belkis. Co bys řek, nezní to jak polibek? Šalomon. V stromech stichnul vánku rej, hovoří cos... poslouchej! (Za zdí vinice se ozvou dva vzdálené sobě odpovídající hlasy.)
Pastýř. „Jak jsi krásná, moje milá, líbezná a spanilá, holubičí zrak a bílá tvoje šíj mne ranila.“ Sulamit. „Z lože jsem již v noci vstala, po ulicích těkala, hlídačů se u bran ptala, na tebe jsem čekala, ba i svého kroku v mechu, v slzách, vzdechu pro tebe se lekala!“ Pastýř. Slyším hlas tvůj v stromu stíně, odhoď pás i šat svůj shoď, 134 milý chlad je v travin klíně, povstaň z dumy, ke mně pojď! Sulamit. Jdu již, jen mne doprovoď! Pastýř. Z dálky ještě zní tvůj hlas, avšak moře vděků, krás, polem liljí, sedmikrás vlní se a v kolébání pod tvým kročejem se sklání. „Jako smrt je milování...“ Ta smrt sladká čeká nás... Sulamit. Šalomon král v Babyloně najal strážcům vinici, tam ve hustých větví cloně rdí se fíky zrající. Nech mu ji, ať tam se baví, hlava tvoje u mé hlavy víc je sladší, zářící, pojď jen, pastýři můj milý, nebem vzplanul měsíc bílý... Belkis. Ztichl hlas a kroky zašly... 135 Šalomon. Teď se jistě spolu našli v chvíli sladké, blažící. Belkis. Závidím jim... Šalomon (v snění). Šťastné děti... Belkis (v snění). Již si padli do objetí... Šalomon. On jí líbá jistě teď... Belkis. Mezi nimi žádná zeď... Šalomon. A jest mezi námi? Hleď!... Mlčíš... Belkis. Dej ty odpověď!... 136 Šalomon (vrhne se jí k nohám a ruce po ní vztahuje). Odpovědi nemám žádné, vesmíru jen cítím ruch v sobě vříti, není Bůh, ani Iblis – Láska vládne! Belkis. Po fíku jak tvůj ret sládne! Šalomon. A tvé prsy hrozny jsou! Belkis. Ticho... Opět kolem jdou... (Za zdí vinice kroky a šepty).
Pastýř. „Holubičí zrak, šíj bílá.“ Belkis. Jistě to ti oba jsou... Pastýř. (z dálky). „Jak jsi krásná, moje milá!“... 137
III.
První idylka antická.
Osoby: Phaon. Sappho.
Scena: Svěží pažit, v dálce háj vavřínový. Večer.
[139] Sappho. Čekala jsem dlouho na tětě, brunátný kde kynul mech, skály v červánkovém zlatě, tisíc tónů, tisíc ech! Phaon. Já dnes přišel jako včera ochotně a poslušen, stínů vlečka k zemi šerá spadla, uškrtivši den. Sappho. Slyšíš, co to v listí kvílí? Ruku kol mých boků nech, motýlové celí bílí z vřesu letí v zástupech. Phaon. A ty vrby u potoka! Žhoucí oči jejich kmen, z každičkého toho oka žhavých slz proud teče ven. [141] Sappho. Houkla sova, zalkal sýček, ve korunách stromů spěch, lásky sladkých zanech hříček a jen poslouchej můj dech! Phaon. Poslouchám, jak hudba splývá tichý vánek, sladký sten, devět Mus v Tvých ňadrech zpívá, jsem až k slzám okouzlen. Sappho. Nech tak hlavu na mých ňadrech, cítím tvojích retů žeh, tak to v staré země kvadrech hoří v starých plamenech! Phaon. Svatá chvíle! Kdy se vrátí? Všecko padne času v plen, vždy však budem vzpomínati na ten lásky naší sen. Sappho. Vyšel měsíc, kterak hoří měděný štít ve jilmech, a mně v žhoucích slzí moři tají se tvůj nyvý vzdech. 142 Phaon. Jaká noc to, z asfodelů vzdušné stíny, vločky pěn, táhnou tiše k tvému čelu – a já jsem tak utišen! Sappho. Co chtít více? Doufat více? Život vše – kde jeho břeh? Křičí láska, kouzelnice, i v mých ňader poupatech! 143
IV.
Druhá idylka antická.
Osoby: Moschos, básník. Lydie.
Scena: Hluboký úvoz za olivovým hájem. V pozadí villa Moschova. Pozdní večer.
[145] Moschos. Jak rosou zperlena je mez! Lydie. Křepelka volá pět peněz! Moschos. Ó lásko, kde jsi, odpověz! Lydie. Sotva že se večer krátí, čekala jsem na souvrati, zatím zasmušil se les. Moschos. Já jsem vyšel z chaty svojí v domněnek a citů boji; duše má se chví a bojí, ozvi se mi, kde jsi, kdes? [147] Lydie. Ó lásko, kde jsi, odpověz! Moschos. Ční přísně v šedé mračno tes a cypřiš jest jak velekněz, jenž chtěl by spojit duše obě, hleď, kyne mně a kyne tobě... Jak opojivě voní bez! Lydie. Křepelka tluče pět peněz! Moschos. Já dím: Kdes, lásko, odpověz! Lydie. Marné ptaní, těžké rady! Jsem-li láska, pak jsem všady, slyšíš, kterak hučí jez? Hudbou jeho melodie naše bouřné vzdechy skryje, utají náš tichý ples. Jedině toto, drahý, věz: Nic se ptáti, jen se vzdáti, znamená vše: milovati, vteřina již všecko schvátí, 148 blah, kdo druhu v náruč kles. Křepelka dí pět peněz, můra opouští již vřes, rozpaků nech a pojď se mnou v alej jilmů, olší temnou touhou svou i píseň vnes. Čekám... a již cítím, dnes sami budem, noc je dlouhá jak má láska, jak má touha. Moschos. Zde jsem, již nás pohřbil les. Lydie. A jen z polí zní to z dálky hudbou naší sladké války v retů, údů, srdcí ples – křepelčiných pět peněz! 149
V.
Třetí idylka antická.
Osoby: Filosof Plato. Deotyma.
Scena: Studovna Platonova. Plná zář slunce padá na sochu šklebícího se fauna, který stojí mezi vásami a urnami plnými svitků rukopisných. Časné jitro.
[151] Plato. Co to bylo v dnešní noci, kdo by uhodnouti moh? jak by zaklet kouzel mocí povstal ze snů Kozonoh, starý Pán, v mé sny se díval, a co z hvězd mi akkord splýval v zmatený a zpilý sluch, vedle mne již stanul bůh. Deotyma. Na vodě jak v hvězdách kola táhnou se a šíří v dál, hvězda hmotu dole volá, skutečnost pak ideal. Slyšel jsi ty sladké zvuky, v žití příkré nesouzvuky zněly hudbou rajských ech, Kozonoha spáti nech! [153] Plato. S mystických hvězd čarokruhu slétá sladký onen zpěv, v čilimníky zkvětlém luhu kmit se kosmatý ten zjev. Nechť jsem hudbou hvězdnou zpilý, zapudit jej nemám síly, cítím v nebes oblasti, hmota jest mou součástí! Deotyma. Chápej hmotu! – To jest žula, ale křídla připni ji! Co tvá vůle pevně skula, netav smyslů orgií. Jeden bůh v nás věčně žije, zvi jej moudrost, poesie, zvi jej svoboda neb řád, Kozonoha nech však spát. Plato. Díš to lehce – jak to možná, bytosti mé on též díl, duše vilkávelká, přísná, zbožná, sama řekni, nač bych žil? Žití strom se k nebi vzpíná, čím jsem pod ním, vetchá třtina, věř, ten souzvuk věčných hvězd pouze echo žití jest! 154 Deotyma. Snad máš pravdu. Jedno žití z ducha, hmoty tryskne v sled, jenom píti je a píti žíznivý náš touží ret! Pojď již, na mé srdce klesni, tam se do hudby sfer vesnivesni, růže slzí, chví se hloh – – Plato. I v nich hnul se Kozonoh. 155
VI.
Antický monolog.
Osoby: Nymfa Echo. Narcis (odcházející houštím myrt a oliv.)
Scena: Lesnatý svah. Snivý večer jarní.
[157] Echo (dívá se za Narcisem). Utajená ve svých skalách zřela jsem tě nad vodou, skalní drozd co v sladkých škálách opájel hvozd lahodou. Cos tam dělal pod večer? Zakletá já v svoji sudbu slyšela jsem pouze hudbu sfer. V Heliem kraj zatopený, jenž se nížil v moře hloub, na bílé jsem zřela pěny, na červánků žhavý sloup. V jisker výheň pěnou hrál, opál hodil do leknínu, chvěl se v jasu a pak v stínu splál. Jedna divá labuť táhla na sever a zpívala; to prý značí smrt – já znáhla za ni jsem se dívala, v tom tys na břehu se mih, k zrcadlu té lesní vláhy sklonil jsi se celý nahý, tich. [159] Skláněl jsi se víc a více... Cos tam jenom vidět chtěl? Zlatem tkané svoje kštice a svých údů sněžný běl? Či chtěl’s zmámen tíží snů nymfu k sobě v objímání, strhnout, vnořiti se za ní k dnu? Viděla jsem tebe z dáli, ztepilost tvou a tvůj vzrůst, ale spjaté v žernov skály, slovo nevyšlo z mých úst. Ve vodě jsi hledal nah, všecky vděky svého těla, a já vzdychnout neuměla... Ach! Odcházel’s tak uklidněný, vlastní krásou nadšený, necítil’s mé srdce ženy, plné sladké ozvěny. Zpívals, aj tvůj mladý hlas zvlnil dávno spící lesy, ozvuk můj se slabě kdesi třás’. Odcházel’s a nevším sobě, co vše echo chytit můž, hrdý, sličný v mládí době vůči slabé ženě muž. Odešels. Kol klid a šer, jen já zakleta v svou sudbu slyším z dálky pouze hudbu sfer. 160
VII.
Antická ekloga podzimní.
Osoby: Faun. Nymfa.
Scena: Hluboká strž porostlá myrtami, jasmínem a čilimníkem. Na jejím dně potok ztrácející se v sítí a leknínech. Podzimní šero smutného dne. Faun opřen o skalisko dívá se zádumčivě v tiché, skoro stojící vlny.
[161] Faun. Ó hudbo jeseně, ty sladkomřivá, jak plně padáš v prázdnou duši mou! Jdu tiše lesem, jenž se zvolna stmívá, a listí divně slyším šustit tmou; stín každým krokem přes cestu mi padá – Tam končí les – dál tmí se prázdná lada. Zde jako v zeleň vyhloubená číše by chytla na útěku v skalný spár ves půvab Vesny, který něhou dýše – pár kroků dál – tam jeseně již zmar; zde s gencianou ocún v plné kráse, jak slední léta pozdrav usmívá se. Jen sem tam zlaté listí na javoru své hvězdy rozhodilo do trávy; pár chudobek si sedlo na kraj boru, jsouť na konci svých lístků krvavy; však svěžest dýše z břečťanů a dřínů a celá strž je plna vlhkých stínů. [163] Zde u té lávky, kryté clonou hlohu, na měkkém mechu pod ochranou skal, nymf božských tanec s vírem kozonohů při flétny zvuku se kdys zaplítal. Kam zmizela ta všecka poesie? – Do luhů stopených v mhu jelen říje. Však v tomto divném jeho drsném ryku zní cos jak vášně chrapot ztlumený; ó nymfo, kde jsou půvaby tvých rtíků, zda s nahými tě uzřím rameny vln proudy dělit, z nichž tvé plné prsy se pozvedaly nad leknínu trsy? Kam prchla’s, dcero ohvězdněných nocí, mám po tobě se roztoužiti sám? Zda jeseň zahnala tě vichrů mocí, zda ku Olympským prchla’s výšinám? Tam větší bůh tě objímati může, tam věčně plná číš a svěží růže! Já nesmím tam. Jsem stár a nejsem bohem, můj úděl, truchlit jen pro zašlý vděk, co Vertumnus mi s plodů plným rohem? Já vidím v něm jen prázdný podzimek! Já cítím jen, žes prchla z hlubin vody a nikde není souzvuku a shody! Jak sladkou písní píšťala má zněla ve hladkém dřevě sedmi otvorů, v ní Vesmír spal i krása Vesny celá i s poesií dálných prostorů, tys písni její naslouchala ráda, jež tekla jak tvůj vlas přes plná záda. 164 Ty s ženy koketností častokráte se odvracela’s od té písně mé; ó žhavých růží lístky rozeváté, jež pozděj ve svém klínu najdeme! Kam prchlo vše jak nadšení mé ryzí, pro krásu tvou? Dnes mi i kraj ten cizí! Nymfa (zvedne se na polo z vln). Já neprchla; mne k těmto místům víže, jak tebe upomínky hlubý cit, já s tebou cítím skrz vše sítin mříže, co znamená to, s tebou šťastna být! Však vyslov sám, co poutá plachou nohu, já chtěla bych blíž k tobě – zda jen mohu? Cit odříkání moji touhu mrazí, snad sestárli jsme oba, příteli; na buků kmeny mech se plísní sází a jiné vše jest, než jsme mysleli, na vodě zrádná kola divně hrají, a vše co bylo kdys, je dnes jak bájí! Ty zapomínáš, opilého jednou jsme v sluje šer zatáhli Siléna v tmu čilimníků hustou, neprůhlednou, kde smála se mu na hlas Ozvěna. Já před ním střela svoje vděky všecky – jak před námi stál nejapný a dětský?! Tak my se zpili lásky žhavým vínem, jak on byl zpit; – vrať nyní všecko nám! 165 Já bála bych se ve objetí líném se vášni divé dáti v pospas tam! Má líná krev se chabě tělem plouží, a po odvetě – srdce nezatouží! Máš pravdu; všecko spanilé tak bylo, tak divoké v tom prvním rozmachu! Rci jaké olovo se v žíly vlilo, že plížíme se nyní ve strachu tam, kde jsme druhdy z plných pili číší? Dnes poprv cítím, jak to keři čiší! Chci věřit, kdybych vystoupila z řeky a schýlila se opět ve tvůj klín, že něha má i nevadnoucí vděky by vzkřísily máj z tvojích zřícenin, snad chvilku bychom opět šťastni byli a v jednom dechu zapomnění pili. Však bojím se to kouzlo zdrtit sladké; což kdyby selhalo? – Jsme ztracení! Za jeden okamžik jen slasti vratké, za sny, jež v upomínky zlacení se taví v slzách lítosti a výtek, za zdeptané to listí zimních kytek. To náhrada by věru byla bídná; již přišla jeseň, sám jsi smutku pln, tož svol, ať pohroužím se tiše klidná v tůň smaragdových, nehybných těch vln; i bohům lze jen milovat, když mladí. – Čas neslyšíš? – Nad námi hřmí a pádí! 166 Nad jeho divě rozvlněným jezem ty zapomeň své flétny slední rým, Co zlomeného thyrsu sledním slezem hrob naší lásky smutně ověnčím, a pak se vhroužím v spící vody tůně – My měli květ svůj – jen když zbyla vůně! (Zmizí pod vlnami.)
Faun. Já rozumím ti. Dál jdi za svým cílem, však neztlumíš tím krve mojí var; co lásce jeseň? V objetí tvém milém by v nový květ vzplál vyprchalý čár! Ty nechceš mojí rozuměti touze, v tom já jsem muž – a ty jsi žena pouze. Co cítili jsme jednou, to je věčné, to bouří dále ňadry nadšeně, to spřádá se dál v rhytmy nekonečné... Ó rozumím teď smutku jeseně! Ó stezky zaváté! Ó svadlé listí, chci ve vás teď žal svojí lásky čísti! Vy skály omšené, vy zdroje čisté, ó nebe s resignací podzimní! ó jivy k vlnám nakloněný liste, ó mechu, na němž se tak sladce sní! Vy zůstanete, co však u vás bylo, má prchnout, zapomnít, že jednou žilo? 176167 Vy zůstanete ve svém lesku svěží, ó sosny na tesu těch příkrých skal! Že pod vámi má láska mrtvá leží, to neví chodec, který půjde dál! To neví Faun, jenž v strži této stinné,stinné jak já kdys honit bude nymfy jiné... (Odejde v houšť, která se mezitím docela setměla. Hluboká noc.)
168
VIII.
Druhá idylka rajská.
Osoby: Dante. Beatrice.
Scena: Hvězdný prostor cestou z osmé sfery nebeské ku deváté.
[169] Dante. Tak musilo to býti usouzeno v těch hvězdách věčných, kam jsem druhdy vzlet; Coco řekneš na to, madonno a ženo? Beatrice. Zde setkat se po věcích lidských let, můj Dante, rozkoší jest srdci mému, leč raději bych k zemi s tebou zpět. Dante. Vím, k onomu tam koutu důvěrnému tvé zahrady, kde poprv jsem tě zřel, a hotov byl již, odříkati všemu. Beatrice. Co zlata hrálo na křidélkách včel; co pelu na motýlů křídlech plálo, kde který v keři pták nás zřel a pěl. Dante. Sta vůní v srdcích sterých poupat spalo, sta dechů létlo nocí safirovou... Co za vše jsem ti dal? – Tak málo, málo! [171] Beatrice. Jdu hvězdami a jsem tvou věčnou vdovou, a úsměv rty mé přeletí, když slyším, jak moji báseň dole „božskou“ zovou. Dante. Má Beatrice, k těmto ducha výším tys pozvedla mne – co tu lidský dík? Jen u tvých nohou tužbu svoji ztiším. Beatrice. Tak nemluv, takto mluví smrtelník, tys zapsán v nesmrtelných knihu věčnou, mlč o tom, v oko mé se zahleď v mžik! Dante. To oko oka Boha jesti tečnou. Já chvím se, trnu – padám nice v pláči... Pojď takto drahou ráje nekonečnou. Beatrice. To správně děl jsi – to pro Věčnost stačí! 172
IX.
První idylka ze žaláře.
Osoby: Tasso Torquato. Leonora z Este.
Scena: Malá jizba v klášteře sv. Onufria v Římě. Zdi bílé, bez ozdob, pouze na zadní stěně obrovský krucifix. Tasso na smrt chorý v křesle u okna zamřížovaného, jímž vniká umírající slunce. Leonora u dveří, plachá a postrašená.
[173] Tasso. Jakýs démon, odkud vstal z kouta jizby mojí šeré? Tisícerá vlákna stkal, z které mé jen dumy, z které? Co chce, marně já se ptal. Leonora. Pravdu díš, zlý duch to byl, na tebe leh, já to zřela, krev ssál ze všech tobě žil, vryl ti všecky vrásky čela, ztučněl ze zbytků tvých sil. Tasso. Žhavý spletl na mne bič, mne jím šlohal bez ustání, a já křičel, pryč jen, pryč! On se chechtal v pohrdání. Kdo jsi? křik jsem, on: Jsem chtíč! [175] Leonora. A co laur ten, kterým skráň tvá mnou ověnčena byla, v mozku tvého vetchou tkáň, nebyl odvaha a síla? Jak je svěží, pohleď naň! Tasso. Sláva? Já jsem lásku chtěl! Teď to pálí, hněte, šlohá, vidím pouze klubko těl, našich těl – však nezřím Boha. Proklínám vše, co jsem pěl! Leonora. Šílíš, Tasso! Ideal tvůj byl, tuším, hmota nízká, proč jsi výš své křídlo vzpjal? Egoismu tvého miska plna jest – co teď chceš dál? Tasso. Co chci? – Skutečně tě mít, jak v snech tebe, tebe, tebe! to otráví každý cit, to krev střebe, duši zebe, ký to div, se pobláznit. 176 Leonora. Samé snění, samý vzmach, v prázdno je to – pochop, Tasso! Skoro před tebou mám strach... Tasso. A pak řeknu: Lhala’s, kráso, ve všech vzdušných vidinách! Lhala’s ve všem, v máje zjevu, v růží plných poupatech, lhala’s v nesmrtelném zpěvu, lhala’s sladkém ve úsměvu, lhala’s, rozkoš na svých rtech, lhala’s, proto věčně kvílím, lhala’s, lhala’s a já šílím ze tvých prokletých lží všech! Leonora. Lhala? – Tasso, nikoli! Jsem jak sníh a mramor čistá, šílení tvé nebolí, pro tvůj šíp v mém srdci místa není, Kristus můj to ví! Tasso. A pak žárlím i na Krista! 177
X.
Druhá idylka ze žaláře.
Osoby: André Chénier, básník. Hraběnka de Coigny. Hlas za scenou.
Scena: Chodba vězení Conciergerie. Tou se valí dav odsouzenců obklopen v předu, vzadu i po stranách strážemi. Chénier jde vedle hraběnky. Rozhovor jejich ztrácí se v hlomozu odcházejících na popravu.
[179] André. S prostým srdcem, s těžkou hlavou, ve prachu můj ideal, málo dní jen před popravou, k níž teď jdeme chodbou tmavou, pamatuješ, co jsem psal? de Coigny. Dobře pochopils můj žal, dobře velkou cenu žití. André. „Já nechci ještě mříti!“ de Coigny. Tak jsme žili vedle sebe, docela si neznámí, a jen modrý proužek nebe chvěl se okny nad námi. Za zdí tenkou moje vzdechy slyšel jsi, můj velký žal bez útěchy, [181] zítra na popravu jíti! Tak jsi ona verše psal, „já nechci ještě mříti!“ André. Vycítil jsem žití tvoje, mládí to a radost jen, umřít jak má bez úkoje zpupných násilníků plen. Ovšem, nevědínevědí, co činí, svobody že maskou stíní popraviště, krve kal. A tak jsem ty verše psal. de Coigny. „Já nechci ještě mříti!“ André. Musila’s je tušit věru... Slyšela’s, jak orloj bije v dlouhých chodeb smutném šeru, jak ta zpilá luza vyje, příšerná jak maska stinná, tam se zvedá guilotina! Půjdeme tou cestou spolu, ve hrdém, však němém bolu mladost tvá – má poesie, láska tvá – můj ideal; tak jsem ony verše psal, a v ně složil svoje žití. „Já nechci ještě mříti.“ 182 de Coigny. Sešli jsme se – co chceš více, půjdem spolu dál a dál... André. Však mne pálí zřítelnice slzami – pro marné žití, nejvíc však pro verše ony, prasklé struny, puklé zvony, jichž jsem více nedopsal. de Coigny (v slzách stlumeně). Já nechci ještě mříti! (Vír bubnu, drsný hlas v pozadí vrat.)
Hlas (ze sceny). André Chénier... André. Buď s Bohem – musím jíti! 183
XI.
Moderní duo.
Osoby: On. Ona.
Scena: Kdesi v trans. Mlha a stíny mrtvých mezi asfodelovým pažitem.
[185] On. Bez jmen slavných glorioly, v této chvíli večerní Elysia jdeme poli my dvě duše moderní, neznámí všem, ale v nás lidstva zpívá tajný hlas, tiskneme se k sobě úže, a ty upomínek růže bílé ty i zkrvavělé, na mých prsou, na tvém čele kvetou zas! Ona. Bez jmen slavných glorioly, dobré děl’s to, příteli! vše, co tísní a co bolí, zkusit víc jsme museli. Pamatuješ na ten čas, lásky hlas když svedl nás? První obejmutí muže! Upomínek bílé růže, i ty tvoje temně rudé vidím, kam jen hnu se všude, kvetou zas! [187] On. Parků starých pusté stezky, v slavnostním svém mlčení slyšely vše naše stesky, zvuky, vzlety, nadšení! Příroda, to moře kras, slávou zahrnula nás, sama vystlala nám lůže a ty upomínek růže, moje rudé, tvoje bílé, v nezdolné své staré síle kvetou zas! Ona. Parků starých pusté stezky, svadlý jasmínu ten květ, v písek vryté arabesky... a ty klepy starých tet, závisti hlod, záští ráz, jak vše otrávilo nás! Mezi stromy lásky bůže, smálo se – však naše růže, rudé tvoje, bílé moje, přes vše překážky a boje kvetou zas! On. A tvá jizba ve zášeří denně plna květin mých, tam se milovalo, v keři pod oknem i ptáček ztich. 188 Nevnik škleb tam, zloby hlas... Všecko z nás je a je v nás... Před sofou medvědí kůže... Na tvé šíji rudé růže polibků mých, ó ta něha výská, tryská, žehá, šlehá... kvetou zas! Ona. Ach, tam sladkém ve zášeří, to byl život jediný! Chvil těch osud málo měří, nepřidá ni vteřiny. Láska k žatvě zralý klas, tvojí dýkou sklána v ráz, přešla v jiný svět a nuže! upomínek sladké růže, tvoje rudé, moje bílé, ve původní svojí síle kvetou zas! 189
XII.
Trochu noční hudby jako finale.
Osoby: Oberon. Titanie. Ariel. Puk.
Scena: Hvozd pohádky Shakespearovy při měsíci.
[191] Ariel. Nechtěj více vzdechy svými strunami hrát hesperskými, jejich neprobouzej ruch, v nich vždy tajný dřímá bůh! Puk. Dobře, dobře rozumíme, pěkně se to v klidu dříme, naznačit smí plaše taj, pravdu zakuklenou v báj. Oberon. Nerozumím, co s tím chcete, co je věčné, plá i kvete; Titanie, ty to víš, v slovo mé se probudíš! Titanie. Kdo mne volá, kdo mne láká lesů šumem, písní ptáka? Znám to, ve sousvětlí hvězd někde tady láska jest! [193] Ariel. Pochybuješ? Kraj se stmívá, byla tady odjakživa, úsměv její – sladká léč, polibky jsou její řeč. Puk. Dobře, dobře, vždyť to známe, potmě se vždy objímáme, jak chce vášeň, káže cit, oslí můž’ to hlava být. Oberon. Nevletí v terč tyto šípy. To jsou šašků staré vtipy, kdo jim věří, jest jen troup, myšlenka vždy leží hloub. Titanie. Nevím věru, nevím komu, ve stínu zde starých stromů, na nos věšeti tu lež, Oberone, ještě chceš? Ariel. Upokoj se, starý králi, symbolů se vždycky báli ti, kteří jim nestačí, hlupáci a boháči! 194 Puk. Dobře, dobře, tak to bývá, někdo pláče, druhý zpívá. Noc je sladká, kdo by spal? Kdo bdí, pouze jest v ní král. Oberon. Nechápu tu ironii, proč se tváře v masky kryjí? Co jsem, to jsemjsem, řeknu rád, nechytnu se do tenat! Titanie. Nechytáš se? Divno je mi! Cosi šepce haluzemi, je to vánek? Je to ston? ve všem zní však: Oberon! Ariel. Ne, zní ve všem Titanie! Vesmír svými prsy kryje. Kam chce bez ní svit a zvuk, můž’ nám nejlíp říci Puk. Puk. Dobře, dobře; já to řeknu, před pravdou se nezaleknu, je-li pravda v záři hvězd, pak to vaše láska jest! 195 OBSAH.
Hymna ku chvále tvůrčí radosti3
Z básníkova denníku.
Allegorie13 Oasy15 S novou svou knihou Klášterskému za překlad básní Longfellowových17 Při zprávě o smrti D. Jacinta Verdauguera18 Poesie19 Atavismus20 Odpověď Ignátu Hermannovi21 Hora Nebo22 Předtucha23 Po přečtení „Oresteie“24 Bezvětří25 Detail26 Girolama27
Toulky.
Letní toulky31 Noční cesta34 Krajiny duše37 Krajina41 V dubnové pršce42 Opuštěný klášter43 Hrad loupežných rytířů44 Jaro a podzim45 Bílá paní46 Pastorale47 [197] Olivový háj na Gardském jezeře50 Dřevěný mlýn v Haliči51 Letní večer52 Dvě sestry53 Letní den55
Ze života.
ProžítíProžít!59 Skulina60 Slzy61 Sen62 Cestou kol jednoho hrobu64 Ó nikdo neví66 Útěcha67 Jiná píseň68 Píseň69 Impromptu70 Příteli, jenž ztratil první svou lásku71 Reformace76 Dítě78 Odpuštění79
Písně o štěstí.
Legenda o štěstí83 Impromptu85 Jako sen86 Ještě jedna píseň o štěstí88 My lidé vrahové89 Vchod k pokladu90
Vzpomínky.
Po třicíti letech95 Chmurný vítr noční97 Vzpomínky101 Havran105 Přelud vteřiny110 Údolí smrti111 Hadí sluj112 Zkamenělé stádo113 Morče114
XII lyrických meziher.
Úvodem119 I. První idylka rajská121 II. Idylka z „Písně písní“130 III. První idylka antická139 IV. Druhá idylka antická145 [198] V. Třetí idylka antická151 VI. Antický monolog157 VII. Antická ekloga podzimní161 VIII. Druhá idylka rajská169 IX. První idylka ze žaláře173 X. Druhá idylka ze žaláře179 XI. Moderní duo185 XII. Trochu noční hudby jako finale191
E: kk + až + sf; 2002 [199]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan; Unie
(Nákladem J. Otty. Tiskem České grafické společnosti Unie v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 199