Sen.

Sen.
Rci, jaký byl to zvláštní sen, jenž bleskem duší mojí táh? Já viděl, v noc že schýlen den a měsíc bdí jen na drahách. Já snil a probudil se v mžik, však věčnosti já půl jsem snil, jak onen v lese řeholník, jenž ptáku slouchal pár jen chvil. Pár chvil – kus byly věčnosti a mnich jen v snění přivřel zrak, a zdálo se mu s radostí, že teprv začal zpívat pták. Ten zpíval již let padesát, a mnichu zatím zbělel vlas, že v klášter když se vrátil, znát jej nikdo nechtěl za ten čas. Tak bylo to s tím zvláštním snem, jenž duši moji cele jal, jak by se s ráje popěvkem pro věčnost pták ten rozzpíval! 62 Mně zdálo se – já nevím již, kde byl jsem – v dálné cizině a k rtům jsem chýlil plnou číš a ve půlnoční hodině. To víno bylo žhavé tak a žehlo s divou vroucností, jak do mých snů by pěl ten pták tu strašnou píseň věčnosti! A přešel sen jak mračen stín přes rozvlněné obilí... Zas život zde! Buď pozdraven, nechť rosteš třeba z mohyly! Jsi život zas, jsi život přec, ač matku svou snad proklínáš, to písně refrain nakonec, pták zpívá – sám jej v srdci máš! 63