II. Idylka z „Písně písní”.

II.
Idylka z „Písně písní”.
Osoby: Král Šalomon. Královna Belkis. Sulamit za scenou z pravé strany. Pastýř za scenou z levé strany.
Scena: Na úpatí vinic Šalomonových. Svěží luh rosou operlený. Besídka z divokého jasmínu, za ní dlouhá bílá zeď. Nad ní hluboké modré nebe.
[127] Šalomon. Trub již dozněl hlasný břesk, cinků zmlkla hudba smavá, místo nich hrdliček stesk v loubí, jež nás obetkává, mírem zní a úkojem! Volný pak v dál rozléhá se, stísněné však srdce ptá se: co tě, Belkis, vedlo sem? Belkis. Moudrost tvá i velikost. Šalomon. (fíky jí podávaje). Jsi mi věru vzácný host. Není libo, jsou jak med; ne tak asi jak Tvůj ret; zralý fík se v listí skrývá, zlatým okem datle kývá, ale sladký hrozen z všech touží, paní, po tvé pouti spočinouti na tvých ambrosických rtech. [129] Belkis. Díky – ale snít mne nech! Šalomon. O čem, paní? Belkis. K čemu lichot? Moudrostí tvou celý východ rozléhá se ze všech stran. Vladař, mudrc, džinů pán s aureolou tajemnou, králi, stojíš přede mnou. Tajemství v tvých ňader skrejši spící, to chci vyrvati: Rci mi v smyslů závrati: Co je v světě nejmocnější? Co nás pouze ukonejší v celé naší podstati? Je to vlny sklon či vzruch? Je to Iblis, je to Bůh? Šalomon. Vnikáš přímo věcí k jádru, hádanek sta vzbouzíš v ňádru, jež jsem uspal stokrát již. Boha nikde nevidíme, pouze skutky jeho zříme, kde se výše nebes klene, i tam v hloubi zamlžené, 130 v změti chaluh operlené, kde spí mořská tiš, Iblise však, paní moje, dobře v sobě cítíme, za ním v nové spory, boje šílenci se řítíme. Proti Bohu on se zvedá hlasněj jevě se než Bůh, stále nový odboj zvedá, mním, on všeho živný duch! Belkis. Bůh je pravdou v záři hvězd, Iblis věčný zápor jest. Šalomon. Zápor ovšem – však ten kvasem. Věříš? – Cosi tajným hlasem ozve se ti náhle v hrudi, to tě láká, to tě budí, kde bys uspán v klidu dlel. Onen padlý archanděl volá, bys šel, kam on chtěl, v plodu fíků, v bzuku včel, v slunce zlaté aureole, v tom, co v jívy snítky holé zlato tká a stříbra pel. Boha on jeje, věř mimi, rub, věčná touha, věčný snub. Nad ním Bůh v svém majestátě v červánku i v hvězdném šatě, 131 v serafínů oblacích byl by v klidu ztrnul, ztich, ale on jej stále nutí bránit se, dál činným být, on je každé tvůrčí hnutí i kde zdá se šikmo jít, on je v pažích obejmutí, rtem v polibcích plamenných. Belkis. Mými sny se často mih, avšak, ač šla z něho záře, jako Bůh on neměl tváře, za ním zněl jen pustý smích. Šalomon. Škrabošku jsem jeho zdvih: tou je vesmír ve svém žití, jež se cévami v nás řítí, věčný var a sklon a zdvih. Belkis. Ale to je – starý hřích. Šalomon. V cypřišových alejích slavík zpívá – slyš ten tón! To je Iblis! To je on! 132 Jak se loudí, jak se plíží, láká, volá, k nám se níží, až v sled ústa k ústům zblíží, až slast, která srdce stiská, z očí slzou něhy tryská v sladkých blaha krůpějích! Belkis. Hudba je to přelíbezná, ale k hroudě spjata jest, Bůh však této hudby nezná, jemu zní jen písně hvězd. Šalomon. Tož jen k nám jak ve pohádce v sluch se sklání tiše, sladce Iblisova čarozvěst. Belkis. Kroky za zdí... Šalomon. Utaj hlas! Belkis. Za vinicí... Šalomon. Zní teď zas! Ticho... poslyš... 133 Belkis. Co bys řek, nezní to jak polibek? Šalomon. V stromech stichnul vánku rej, hovoří cos... poslouchej! (Za zdí vinice se ozvou dva vzdálené sobě odpovídající hlasy.)
Pastýř. „Jak jsi krásná, moje milá, líbezná a spanilá, holubičí zrak a bílá tvoje šíj mne ranila.“ Sulamit. „Z lože jsem již v noci vstala, po ulicích těkala, hlídačů se u bran ptala, na tebe jsem čekala, ba i svého kroku v mechu, v slzách, vzdechu pro tebe se lekala!“ Pastýř. Slyším hlas tvůj v stromu stíně, odhoď pás i šat svůj shoď, 134 milý chlad je v travin klíně, povstaň z dumy, ke mně pojď! Sulamit. Jdu již, jen mne doprovoď! Pastýř. Z dálky ještě zní tvůj hlas, avšak moře vděků, krás, polem liljí, sedmikrás vlní se a v kolébání pod tvým kročejem se sklání. „Jako smrt je milování...“ Ta smrt sladká čeká nás... Sulamit. Šalomon král v Babyloně najal strážcům vinici, tam ve hustých větví cloně rdí se fíky zrající. Nech mu ji, ať tam se baví, hlava tvoje u mé hlavy víc je sladší, zářící, pojď jen, pastýři můj milý, nebem vzplanul měsíc bílý... Belkis. Ztichl hlas a kroky zašly... 135 Šalomon. Teď se jistě spolu našli v chvíli sladké, blažící. Belkis. Závidím jim... Šalomon (v snění). Šťastné děti... Belkis (v snění). Již si padli do objetí... Šalomon. On jí líbá jistě teď... Belkis. Mezi nimi žádná zeď... Šalomon. A jest mezi námi? Hleď!... Mlčíš... Belkis. Dej ty odpověď!... 136 Šalomon (vrhne se jí k nohám a ruce po ní vztahuje). Odpovědi nemám žádné, vesmíru jen cítím ruch v sobě vříti, není Bůh, ani Iblis – Láska vládne! Belkis. Po fíku jak tvůj ret sládne! Šalomon. A tvé prsy hrozny jsou! Belkis. Ticho... Opět kolem jdou... (Za zdí vinice kroky a šepty).
Pastýř. „Holubičí zrak, šíj bílá.“ Belkis. Jistě to ti oba jsou... Pastýř. (z dálky). „Jak jsi krásná, moje milá!“... 137