Noční cesta.

Noční cesta.
Luny svit se v krok můj stáčel, paprsky hrál kouzelnými, když jsem jednou večer kráčel pod topoly ztemnělými. Dlouhé světla proudy světlé padly na pole i dvory i na louky létem zkvětlé i na modré vzadu hory. Náhle, jak jdu po silnici, prach zřím, přede mnou se zdvihal, dvojí stín v něm tancující podivně se z dálky míhal. Muž měl, zdá se, v hlavě trochu, chůze jeho málo jistá, medvědovi říkal: Hochu! Medvěd ten byl humorista. Z monologu muže časem kusy vět jsem jasně slyšel, jak se mihli stínem, jasem: „V nehostinný jsem kraj přišel... 34 Páni v městě řekli, kůže trochu tenká je v tvém nose, utrhnout se snadno může... proto líp nám v noční rose. Kroužek v nozdře prošoupané vytrhne se každým skokem, snadno neštěstí se stane!... Bedlivým to stihli okem. Mají ženy pohlaváři, mají děti... tak se báli... ubohému medvědáři noclehu tam nedopřáli. A taktak, hochu, co nám zbývá, jen když ty jsi humorista... Vlídně příkop cesty kývá, chůze když je málo jistá... A tak jdeme o dům dále, jen když šosák v klidu dříme, lehce jsme jim dali valevale, vesele si zatančíme!...“ Ze záňadří tamburinu vytáh’, třás’ jí nade skrání, v jasu půl a polo v stínu medvěd se dal do skákání. 35 Od příkopu ku příkopu muž i zvíře v prach se ztrácí a já hledím v jejich stopu sveden k divné meditaci. S uměním svým podobám se bosenskému medvědáři, cestou azyl, kam jen dám se, těžko se mi najít zdaří. Nestavím se, kdo mne potká, cestou maně v noci křepčím, já a ta má šelma krotká nesetkáme se již s lepším. Panstvo může klidně spáti, ignorovat naši stopu, až nás vztek a mdloba schvátí, svalíme se do příkopu... Ale k čemu meditace! Při měsíci tancujeme... dosud jde to pěkně hladce. a co hlavní, jdem’, kam chceme! 36