Noční cesta.
Luny svit se v krok můj stáčel,
paprsky hrál kouzelnými,
když jsem jednou večer kráčel
pod topoly ztemnělými.
Dlouhé světla proudy světlé
padly na pole i dvory
i na louky létem zkvětlé
i na modré vzadu hory.
Náhle, jak jdu po silnici,
prach zřím, přede mnou se zdvihal,
dvojí stín v něm tancující
podivně se z dálky míhal.
Muž měl, zdá se, v hlavě trochu,
chůze jeho málo jistá,
medvědovi říkal: Hochu!
Medvěd ten byl humorista.
Z monologu muže časem
kusy vět jsem jasně slyšel,
jak se mihli stínem, jasem:
„V nehostinný jsem kraj přišel...
34
Páni v městě řekli, kůže
trochu tenká je v tvém nose,
utrhnout se snadno může...
proto líp nám v noční rose.
Kroužek v nozdře prošoupané
vytrhne se každým skokem,
snadno neštěstí se stane!...
Bedlivým to stihli okem.
Mají ženy pohlaváři,
mají děti... tak se báli...
ubohému medvědáři
noclehu tam nedopřáli.
A taktak, hochu, co nám zbývá,
jen když ty jsi humorista...
Vlídně příkop cesty kývá,
chůze když je málo jistá...
A tak jdeme o dům dále,
jen když šosák v klidu dříme,
lehce jsme jim dali valevale,
vesele si zatančíme!...“
Ze záňadří tamburinu
vytáh’, třás’ jí nade skrání,
v jasu půl a polo v stínu
medvěd se dal do skákání.
35
Od příkopu ku příkopu
muž i zvíře v prach se ztrácí
a já hledím v jejich stopu
sveden k divné meditaci.
S uměním svým podobám se
bosenskému medvědáři,
cestou azyl, kam jen dám se,
těžko se mi najít zdaří.
Nestavím se, kdo mne potká,
cestou maně v noci křepčím,
já a ta má šelma krotká
nesetkáme se již s lepším.
Panstvo může klidně spáti,
ignorovat naši stopu,
až nás vztek a mdloba schvátí,
svalíme se do příkopu...
Ale k čemu meditace!
Při měsíci tancujeme...
dosud jde to pěkně hladce.
a co hlavní, jdem’, kam chceme!
36