VII. Antická ekloga podzimní.

VII.
Antická ekloga podzimní.
Osoby: Faun. Nymfa.
Scena: Hluboká strž porostlá myrtami, jasmínem a čilimníkem. Na jejím dně potok ztrácející se v sítí a leknínech. Podzimní šero smutného dne. Faun opřen o skalisko dívá se zádumčivě v tiché, skoro stojící vlny.
[161] Faun. Ó hudbo jeseně, ty sladkomřivá, jak plně padáš v prázdnou duši mou! Jdu tiše lesem, jenž se zvolna stmívá, a listí divně slyším šustit tmou; stín každým krokem přes cestu mi padá – Tam končí les – dál tmí se prázdná lada. Zde jako v zeleň vyhloubená číše by chytla na útěku v skalný spár ves půvab Vesny, který něhou dýše – pár kroků dál – tam jeseně již zmar; zde s gencianou ocún v plné kráse, jak slední léta pozdrav usmívá se. Jen sem tam zlaté listí na javoru své hvězdy rozhodilo do trávy; pár chudobek si sedlo na kraj boru, jsouť na konci svých lístků krvavy; však svěžest dýše z břečťanů a dřínů a celá strž je plna vlhkých stínů. [163] Zde u té lávky, kryté clonou hlohu, na měkkém mechu pod ochranou skal, nymf božských tanec s vírem kozonohů při flétny zvuku se kdys zaplítal. Kam zmizela ta všecka poesie? – Do luhů stopených v mhu jelen říje. Však v tomto divném jeho drsném ryku zní cos jak vášně chrapot ztlumený; ó nymfo, kde jsou půvaby tvých rtíků, zda s nahými tě uzřím rameny vln proudy dělit, z nichž tvé plné prsy se pozvedaly nad leknínu trsy? Kam prchla’s, dcero ohvězdněných nocí, mám po tobě se roztoužiti sám? Zda jeseň zahnala tě vichrů mocí, zda ku Olympským prchla’s výšinám? Tam větší bůh tě objímati může, tam věčně plná číš a svěží růže! Já nesmím tam. Jsem stár a nejsem bohem, můj úděl, truchlit jen pro zašlý vděk, co Vertumnus mi s plodů plným rohem? Já vidím v něm jen prázdný podzimek! Já cítím jen, žes prchla z hlubin vody a nikde není souzvuku a shody! Jak sladkou písní píšťala má zněla ve hladkém dřevě sedmi otvorů, v ní Vesmír spal i krása Vesny celá i s poesií dálných prostorů, tys písni její naslouchala ráda, jež tekla jak tvůj vlas přes plná záda. 164 Ty s ženy koketností častokráte se odvracela’s od té písně mé; ó žhavých růží lístky rozeváté, jež pozděj ve svém klínu najdeme! Kam prchlo vše jak nadšení mé ryzí, pro krásu tvou? Dnes mi i kraj ten cizí! Nymfa (zvedne se na polo z vln). Já neprchla; mne k těmto místům víže, jak tebe upomínky hlubý cit, já s tebou cítím skrz vše sítin mříže, co znamená to, s tebou šťastna být! Však vyslov sám, co poutá plachou nohu, já chtěla bych blíž k tobě – zda jen mohu? Cit odříkání moji touhu mrazí, snad sestárli jsme oba, příteli; na buků kmeny mech se plísní sází a jiné vše jest, než jsme mysleli, na vodě zrádná kola divně hrají, a vše co bylo kdys, je dnes jak bájí! Ty zapomínáš, opilého jednou jsme v sluje šer zatáhli Siléna v tmu čilimníků hustou, neprůhlednou, kde smála se mu na hlas Ozvěna. Já před ním střela svoje vděky všecky – jak před námi stál nejapný a dětský?! Tak my se zpili lásky žhavým vínem, jak on byl zpit; – vrať nyní všecko nám! 165 Já bála bych se ve objetí líném se vášni divé dáti v pospas tam! Má líná krev se chabě tělem plouží, a po odvetě – srdce nezatouží! Máš pravdu; všecko spanilé tak bylo, tak divoké v tom prvním rozmachu! Rci jaké olovo se v žíly vlilo, že plížíme se nyní ve strachu tam, kde jsme druhdy z plných pili číší? Dnes poprv cítím, jak to keři čiší! Chci věřit, kdybych vystoupila z řeky a schýlila se opět ve tvůj klín, že něha má i nevadnoucí vděky by vzkřísily máj z tvojích zřícenin, snad chvilku bychom opět šťastni byli a v jednom dechu zapomnění pili. Však bojím se to kouzlo zdrtit sladké; což kdyby selhalo? – Jsme ztracení! Za jeden okamžik jen slasti vratké, za sny, jež v upomínky zlacení se taví v slzách lítosti a výtek, za zdeptané to listí zimních kytek. To náhrada by věru byla bídná; již přišla jeseň, sám jsi smutku pln, tož svol, ať pohroužím se tiše klidná v tůň smaragdových, nehybných těch vln; i bohům lze jen milovat, když mladí. – Čas neslyšíš? – Nad námi hřmí a pádí! 166 Nad jeho divě rozvlněným jezem ty zapomeň své flétny slední rým, Co zlomeného thyrsu sledním slezem hrob naší lásky smutně ověnčím, a pak se vhroužím v spící vody tůně – My měli květ svůj – jen když zbyla vůně! (Zmizí pod vlnami.)
Faun. Já rozumím ti. Dál jdi za svým cílem, však neztlumíš tím krve mojí var; co lásce jeseň? V objetí tvém milém by v nový květ vzplál vyprchalý čár! Ty nechceš mojí rozuměti touze, v tom já jsem muž – a ty jsi žena pouze. Co cítili jsme jednou, to je věčné, to bouří dále ňadry nadšeně, to spřádá se dál v rhytmy nekonečné... Ó rozumím teď smutku jeseně! Ó stezky zaváté! Ó svadlé listí, chci ve vás teď žal svojí lásky čísti! Vy skály omšené, vy zdroje čisté, ó nebe s resignací podzimní! ó jivy k vlnám nakloněný liste, ó mechu, na němž se tak sladce sní! Vy zůstanete, co však u vás bylo, má prchnout, zapomnít, že jednou žilo? 176167 Vy zůstanete ve svém lesku svěží, ó sosny na tesu těch příkrých skal! Že pod vámi má láska mrtvá leží, to neví chodec, který půjde dál! To neví Faun, jenž v strži této stinné,stinné jak já kdys honit bude nymfy jiné... (Odejde v houšť, která se mezitím docela setměla. Hluboká noc.)
168