Havran.

Havran.
Zář slunce poslední ve obzor mlhavý se víc a více níží, a jako srdcem hřích po větvích doubravy tma po tichu se blíží. Bez lesku, bez vůně den chmurný v jeseni se nad svým hrobem chýlí, jak stařec, pro život jenž neměl nadšení a k smrti nemá síly. Z údolí mlha jde, vznáší se nad hory, kol nich se v závoj skládá, šum listí pod nohou a vání obory mou duši v smutek vpřádá. Ten smutek tajemný, pln děsné lahody se nedá skojit vzdechem, mně jest, jak srdce mé pro srdce přírody by mělo býti echem... * 105 Kde náhle pěšina se v houšti obrací, cos zvedá se a sklání, pták v trávě leží tam, jdu blíž – on krvácí... To havran v umírání... On, který hnízdo měl na sosně závratné, pod kterou propast zeje, jenž v mraku rozpínal své křídlo obratné a větru stíhal reje; Onon, jehož drsný žalm ve chvílích soumraku v sen ukájel hvozd celý, teď v trávě zrosené, stín smrti ve zraku, zde leží osamělý! Po křídlech hrajících kouzelném ve třpytu krev stydne v černém pruhu, mdlý, sám, jak na posměch v podvečer leží tu bez mláďat svých a druhů. Leč smrti zápasy nezlomí jeho vzdor, ač v bolestech se svíjí, mstou, hněvem, odvahou plá jeho žhavý zor a zloby poesií... * Teď vzpjal se naposled. Skřek drsný – padl v snech, jenž krví jeho zrosen. Kol tiché vanutí, jak smrti teskný dech by táhl vrškem sosen. 106 A zrakem duše své již vidím, stín se mih, jenž vyšel z jeho těla, jak vzepjal se nad horou, jak utkvěl v haluzích, v kterých se noc již tměla. A jako větrů dech, jenž hřímá doubravou hned jasně a zas temně, duch mračný havrana mně kroužil nad hlavou a toto pravil ke mně: * „Dřív nežli vrátím se v ta zřídla odvěká té tůně do bezedna, z jejíhož zdroje též, ó duchu člověka, jsi malá kapka jedna; Dřívdřív nežli rozplynu se v jeden věčna dech, jenž vane šírým světem, dnes drtí pralesy a zítra v zlatých snech se houpá nad poupětem; Dřívdřív nežli propadnu těm hrůzným, němým tmám, nad nimiž věčnost pluje, ó dítě, prachu, slyš, jak tebou pohrdám i vším, co člověk sluje... Co chce tu? K životu své touhy vyláká, jež srdce v hloubi klíčí, a jak se přecení, růst nechá v oblaka své vzdory trpasličí. 107 Však jedna pochybnost a jeden vášně rmut a jedno oklamání, a cypřiš nádherný je nalomený prut, který se větrem sklání. A jedno neštěstí, dech pouhé nemoci, žluč do poháru vína, a člověk polobůh se svíjí bez moci, lká, prosí, ruce spíná. On s plachtou vyjede růžových nadějí a do zóry se ztrácí, cár vetchý, špinavý štván kalnou peřejí tatak po letech se vrací... Pak chví se, potácí, svět obviňuje kol a škemrá, kvílí, úpí, jak malomocný vzdor má malomocný bol i ku zhrdání tupý. Já aspoň s oblačné své výše sražen v hloub si zachoval svou pýchu, svým vrahem zhrdaje, zrak obrácen již v sloup umírám v tichu...“ * A teskná vanutí, až kol se zachvěl vzduch i mech, jenž krví zrosen, a v keři tajný šum a v trávě divný ruch a pláč v koruně sosen. 108 Víc trní na skráni, žluč v lásky poháru já necítil v té chvíli, jak vzpjal bych fenixem se čistý z požáru u vědomí své síly. Vždy skřivan poletí do hnízda pod listí a orel k zříceninám, co klam zde, beznaděj, škleb, sykot závisti? Má cesta touží jinam. Vždy v drsném verši mém, v tom živém plameni dlouhého umírání, jak v zraku havrana navěky zkamení můj hněv a pohrdání... 109