HYMNA KE CHVÁLE TVŮRČÍ RADOSTI.

Jaroslav Vrchlický

HYMNA KE CHVÁLE TVŮRČÍ RADOSTI.
[3] I. I.
Když s trůnu svého věčný otec světla se rozhlížel po uklidněné zemi, kam v hloubku ruka jeho hromovládná smetla gigantů plémě odbojné a smělé, když jeho blesků trestající metla ve mracích shasla, které závějemi mlh sluncem tavily se v zlato živé, když přehlížel své světa panství celé, zem dole v kráse snivé, a moře proudné, věčně pohyblivé, hvězd lesklé zrcadlo i s tvory všemi, s korálů tesy v hloubi safirové: tu cítil ve svém ňadru ruch mocný, divné přetajemné hnutí, tak neobvyklé, nové, jak pud, jenž mladý stromek růsti nutí, v něm žena mízu k běhu, jak sílu, která jádru za měkký obal šťávné maso dává, [5] jak oheň, žilami jenž kvadrů ve staré zemi proudí, jako něhu, jíž poupě maluje východu první sláva: tu cítil, olympická hlava jak vichřicí se divem jemu chvěla, se rázem otevřela, a obrněná tryskla v blesku jase ve plné kráse Minerva z jeho čela.
II. II.
Jak náhle stála před ním v blesku věnci nejdražší jeho dcera, tu cítil radost, kterou cítí ptenci, když poprv křídla pestroperá do vzduchu pouští plavbou neumělou, z hnizd rodných kloníce se v propast mračen ztmělou, a když jí poprv slabým křídlem brázdí, když mocnou jejich za zdí svit zjeví se jim v dáli, jenž roste v řeku světla, jež se valí, pak v celý prostor, v kterém dřímá země, ta svatá s lesy, polmi, sady, klasy, kde ocean se zmítá mnohohlasý, řev jehož v hudbu zakonejšen jest jemně a chví se, zmírá na prahu sfér vzdušných, tu cítil svojí hrudí hlas jásati, jenž ku životu budí, jak v akkordech se třásl plesných, rušných, to blaho matky, po bolestech bledá jež k prsu plnému své dítě zvedá, to štěstí tvůrce, myšlenku když svoji zří ztělesněnou, 6 za kterou bil se v dlouhých roků boji, již ztřísnil svět i člověk kalnou pěnou a která, cítí, nesmrtelnost nese; tu jako vichr, když se rozburácí v lese, než tisíc zvuků na choral se spojí, ten radosti cit rostl ve záchvatu, jak lavina hřmíc roste cestou svojí, než zhltí strž v tmy bílé majestátu.
III. III.
Ó dcero nebes, Radosti ty tvůrčí, Tys zůstala nám, již tu v potu se pneme po životu, po prsech jeho vzpínajíce dlaně, ať los všemožné protivenství určí a skrývá, svrchovaně jak žitím prošlehneme hmotu, jak najdem první pravou notu, ty dostavíš se nad úderem dláta, nad štětcem, který v nesmrtelnost chvátá, nad perem snílka při posledním bodu! Ty zjevíš se v svých sester chorovodu, z nichž první Naděj jest a Vůle druhá a Síla k skutkům a Zdar provedení a poslední umělce Kázeň tuhá. Nad všední prach a denní ty zvedáš jej vždy velká, neomylná, vždy pracovitá, silná, krok nadnášíš mu v sadě poblouznění, kam jako Armida jej Zvůle láká přes stezky ztracené, kde píseň ptáka zní toužně, ale zrádně, [7] nad proud jej vznášíš, kde se třpytí na dně sta škeblí, do nichž mnohý triton duje, však mrtvý kal kde dřímá a vlhké četné sluje, v nichž smyslná se vášeň povaluje, tvá žárná dlaň ho jímá a vede ho přes propastí všech jícen, až jako Simson jest lva medem sycen, až jako vichr, prostorem jenž hřímá, se vznese výš a v tvém zakotven blahu v hvězd konstelacích strmou skončí dráhu.
IV. IV.
Když svět, jenž umělci je vždycky cizí, se proti němu staví, když v zástup mnohohlavý, jenž syčí kal a různě chválu váží, že úsudek mu mizí, že když moh státi cíle na zápraží, jej zneuznání sráží a k další pouti, lhostejnost kde sklízí, jej nikdo nevybízí; TyTy, dcero nebesnebes, zjevíš se mu v nitru! Ty spící v jeho hrudi, perla snivá, se stáváš hvězdou, za níž když se dívá, mlh cár když krok mu zhatil, zas najde cestu, kterou poutí ztratil. Ty velekněze v prach zdeptanou mitru mu zvedáš, safiry v ní kladouc čisté, jež zloba nezatemní, jichž světlo do větrů plát bude jisté, v jichž milé záři zjemní 8 se v něhu vzdor, jíž hadímu jak jedu, prý smaragd sílu smrtonosnou beře, zas v nové ve důvěře se zvedne silný, velký ku posledu!
V. V.
Ó Radosti! Stůj s námi ve zápasech a budiž laurem jediným té práce, jediným Evoe buď v hodokvasech! Po příštích ještě časech ty přečkej hrob, v němž usnem sladce. Všech čela osvěžuj, kdo pohroužení v sebe ve práci tvůrčí mají cíl a nebe!
9
Básně v knize Duše-mimóza:
  1. HYMNA KE CHVÁLE TVŮRČÍ RADOSTI.
  2. Allegorie.
  3. Oasy.
  4. S novou svou knihou.
  5. Ant. Klášterskému za překlad básní Longfellowových.
  6. Při zprávě o smrti D. Jacinta Verdaguera.
  7. Poesie.
  8. Atavismus.
  9. Odpověď Ignátu Herrmanovi na mou karikaturu ve „Švandovi dudákovi“.
  10. Hora Nebo.
  11. Předtucha.
  12. Po přečtení „Oresteie“.
  13. Bezvětří.
  14. Detail.
  15. Girolama.
  16. Letní toulky.
  17. Noční cesta.
  18. Krajiny duše.
  19. Krajina.
  20. V dubnové pršce.
  21. Opuštěný klášter.
  22. Hrad loupežných rytířů.
  23. Jaro a podzim.
  24. Bílá paní.
  25. Pastorale.
  26. Olivový háj na Gardském jezeře.
  27. Dřevěný mlýn v Haliči.
  28. Letní večer.
  29. Dvě sestry.
  30. Letní den.
  31. Prožít!
  32. Skulina.
  33. Slzy.
  34. Sen.
  35. Cestou kol jednoho hrobu.
  36. Ó nikdo neví...
  37. Útěcha.
  38. Jiná píseň.
  39. Píseň.
  40. Impromtu.
  41. Příteli, jenž ztratil první svou lásku.
  42. Reformace.
  43. Dítě.
  44. Odpuštění.
  45. Legenda o štěstí.
  46. Impromtu.
  47. Jako sen.
  48. Ještě jedna píseň o štěstí.
  49. My lidé vrahové jsme svého štěstí.
  50. Vchod k pokladu.
  51. Po třicíti letech.
  52. Chmurný vítr noční.
  53. Vzpomínky.
  54. Havran.
  55. Přelud vteřiny.
  56. Údolí smrti.
  57. Hadí sluj.
  58. Zkamenělé stádo.
  59. Morče.
  60. Úvodem.
  61. I. První idylka rajská.
  62. II. Idylka z „Písně písní”.
  63. III. První idylka antická.
  64. IV. Druhá idylka antická.
  65. V. Třetí idylka antická.
  66. VI. Antický monolog.
  67. VII. Antická ekloga podzimní.
  68. VIII. Druhá idylka rajská.
  69. IX. První idylka ze žaláře.
  70. X. Druhá idylka ze žaláře.
  71. XI. Moderní duo.
  72. XII. Trochu noční hudby jako finale.