HYMNA KE CHVÁLE TVŮRČÍ RADOSTI.

Jaroslav Vrchlický

HYMNA KE CHVÁLE TVŮRČÍ RADOSTI.
[3] I. I.
Když s trůnu svého věčný otec světla se rozhlížel po uklidněné zemi, kam v hloubku ruka jeho hromovládná smetla gigantů plémě odbojné a smělé, když jeho blesků trestající metla ve mracích shasla, které závějemi mlh sluncem tavily se v zlato živé, když přehlížel své světa panství celé, zem dole v kráse snivé, a moře proudné, věčně pohyblivé, hvězd lesklé zrcadlo i s tvory všemi, s korálů tesy v hloubi safirové: tu cítil ve svém ňadru ruch mocný, divné přetajemné hnutí, tak neobvyklé, nové, jak pud, jenž mladý stromek růsti nutí, v něm žena mízu k běhu, jak sílu, která jádru za měkký obal šťávné maso dává, [5] jak oheň, žilami jenž kvadrů ve staré zemi proudí, jako něhu, jíž poupě maluje východu první sláva: tu cítil, olympická hlava jak vichřicí se divem jemu chvěla, se rázem otevřela, a obrněná tryskla v blesku jase ve plné kráse Minerva z jeho čela. II. II.
Jak náhle stála před ním v blesku věnci nejdražší jeho dcera, tu cítil radost, kterou cítí ptenci, když poprv křídla pestroperá do vzduchu pouští plavbou neumělou, z hnizd rodných kloníce se v propast mračen ztmělou, a když jí poprv slabým křídlem brázdí, když mocnou jejich za zdí svit zjeví se jim v dáli, jenž roste v řeku světla, jež se valí, pak v celý prostor, v kterém dřímá země, ta svatá s lesy, polmi, sady, klasy, kde ocean se zmítá mnohohlasý, řev jehož v hudbu zakonejšen jest jemně a chví se, zmírá na prahu sfér vzdušných, tu cítil svojí hrudí hlas jásati, jenž ku životu budí, jak v akkordech se třásl plesných, rušných, to blaho matky, po bolestech bledá jež k prsu plnému své dítě zvedá, to štěstí tvůrce, myšlenku když svoji zří ztělesněnou, 6 za kterou bil se v dlouhých roků boji, již ztřísnil svět i člověk kalnou pěnou a která, cítí, nesmrtelnost nese; tu jako vichr, když se rozburácí v lese, než tisíc zvuků na choral se spojí, ten radosti cit rostl ve záchvatu, jak lavina hřmíc roste cestou svojí, než zhltí strž v tmy bílé majestátu. III. III.
Ó dcero nebes, Radosti ty tvůrčí, Tys zůstala nám, již tu v potu se pneme po životu, po prsech jeho vzpínajíce dlaně, ať los všemožné protivenství určí a skrývá, svrchovaně jak žitím prošlehneme hmotu, jak najdem první pravou notu, ty dostavíš se nad úderem dláta, nad štětcem, který v nesmrtelnost chvátá, nad perem snílka při posledním bodu! Ty zjevíš se v svých sester chorovodu, z nichž první Naděj jest a Vůle druhá a Síla k skutkům a Zdar provedení a poslední umělce Kázeň tuhá. Nad všední prach a denní ty zvedáš jej vždy velká, neomylná, vždy pracovitá, silná, krok nadnášíš mu v sadě poblouznění, kam jako Armida jej Zvůle láká přes stezky ztracené, kde píseň ptáka zní toužně, ale zrádně, [7] nad proud jej vznášíš, kde se třpytí na dně sta škeblí, do nichž mnohý triton duje, však mrtvý kal kde dřímá a vlhké četné sluje, v nichž smyslná se vášeň povaluje, tvá žárná dlaň ho jímá a vede ho přes propastí všech jícen, až jako Simson jest lva medem sycen, až jako vichr, prostorem jenž hřímá, se vznese výš a v tvém zakotven blahu v hvězd konstelacích strmou skončí dráhu. IV. IV.
Když svět, jenž umělci je vždycky cizí, se proti němu staví, když v zástup mnohohlavý, jenž syčí kal a různě chválu váží, že úsudek mu mizí, že když moh státi cíle na zápraží, jej zneuznání sráží a k další pouti, lhostejnost kde sklízí, jej nikdo nevybízí; TyTy, dcero nebesnebes, zjevíš se mu v nitru! Ty spící v jeho hrudi, perla snivá, se stáváš hvězdou, za níž když se dívá, mlh cár když krok mu zhatil, zas najde cestu, kterou poutí ztratil. Ty velekněze v prach zdeptanou mitru mu zvedáš, safiry v ní kladouc čisté, jež zloba nezatemní, jichž světlo do větrů plát bude jisté, v jichž milé záři zjemní 8 se v něhu vzdor, jíž hadímu jak jedu, prý smaragd sílu smrtonosnou beře, zas v nové ve důvěře se zvedne silný, velký ku posledu! V. V.
Ó Radosti! Stůj s námi ve zápasech a budiž laurem jediným té práce, jediným Evoe buď v hodokvasech! Po příštích ještě časech ty přečkej hrob, v němž usnem sladce. Všech čela osvěžuj, kdo pohroužení v sebe ve práci tvůrčí mají cíl a nebe! 9

Básně v knize Duše-mimóza: