Krajiny duše.

Krajiny duše.
Již obři lesa ustoupili; dub tmavý i kmen břízy bílý jakoby dávali mi s bohembohem, již zanikly za skalin rohem. Hle, přede mnou kraj nový leží v půvabném lesku rosy svěží: Až ku obzoru protějšímu se táhnou ve modravém dýmu jen dlouhé luky, tmavé nivy, jež protkává tlum olšin snivý, a sem tam pouze porost nízký, tož vrby, habří, útlé břízky. Jen hlouček štíhlých topolů, po svahu sběh si pospolu, jak celý kraj by odsud hlídal a přátelsky si popovídal. Dál silnice jak stuha bílá se třikrát v dálku zatočila v spirálách větších, kraj kde stoupal, až skoro v oblacích se koupal a louky napřed, za mnou lesy, vše v obláčkové tálo směsi. 37 Tak tiché a tak stlumené, v podivný souzvuk zladěné. A čím jsem v krajinu víc vnikal, já v taji k duši svojí říkal: Zde, duše má, kdys, v dávné chvíli, však jistě jednou jsme již byli. Jak z obrazu se rozhrnuje šat, lehká mha se rozděluje, na stále známější kraj hádá a vzpomíná si duše ráda. Teď přijde větších olšin řada a potok, přes nějž můstek svislý, a divná nálada jde myslí a s vozkou náhle řeč se spřádá: – „Tak táhne se kraj přes hodinu. Pak dojedeme zvolna k mlýnu, jenž vesel klepá v olší stínu, u cesty kříž je zvětralý, sloup s nápisy, kde cesta dvojí se rozbíhá, ve trávě stojí, pak ještě v hlubší úvaly se cesta níží, vše tu rudé od sklárny teď již opuštěné, děr plná střecha, netřesk všude a vytlučených oken řadou se silhuety stromů kladou, na hrázi místy rozvalené se kupí lesa ku pokraji a celý obraz zavírají.“ Kmet do dálky se za mnou díval, a spokojeně hlavou kýval, 38 dým odfouk, sotva pohnul rtoma: ,Jak vidět, pán tu jako doma. Tak zrovna, navlas.‘... – „Svah se níží, dím dále, stromů více stále, až octneme se nenadále před francouzského parku mříží, přes jehož ostříhané stromy ční hospodářské nízké domy a líp kde půlkruh veliký se táhnou panské skleníky, až ve pozadí zámek bílý s rokokovými andělíčky se nad bassinů ovál chýlí. Jak oči s přivřenými víčky jsou okna, svislé žaluzie. Pomona s Faunem, mech je kryje, v schodiště vlhkém rohu stojí, zkad citrýnů se řada dvojí rozbíhá a se stuhou vine až v stromořadí habrů stinné. Vše stopené jak v mlhu leží v půvabném lesku rosy svěží, tak tiché a tak stlumené a v divný souzvuk zladěné...“ – ‚Ba tak,’ mi vozka v souhlas kýval, ‚pán před lety tu jistě býval‘... Já zmlkl již. Však v nitru klíčil mi přepodivný z tuchy cit, kraj vskutku byl tak, jak jsem líčil, 39 však hlubší k tomu najít nit, jež vedla by mne k tomu taji, kterým se v duši otvírají neznámé ony perspektivy tak z minula a v příští divy, tu nedoved jsem uchopit. Zda vskutku jsem zde jednou byl? Kdy? V kterém žití? Zkad vše znám? Proč tolik jsem tu procítil, že echem dál i přes věky chví duší dojem daleký? Na všecko to se marně ptám. Na jakýs temný děj tu hádám, kterého byl jsem účasten, však nadarmo svůj román spřádám, vše jako tůně, jako sen, jak hluboký taj, ale cizí, však jehož dojem nevymizí a musíš kolem něho dál, jak před tebou se náhle vzpjal tak neurčit, tak zahalen, vše jako tůně, jako sen, vše mladé tak a jímavé, jak tóny kraje splývavé, jenž přede mnou tu v mlze leží v půvabném lesku rosy svěží, vše tiché tak a stlumené a v divný souzvuk zladěné... 40