Po třicíti letech.

Po třicíti letech.
Ach, proto ten kříž zvětralý na hrobě otcově pad, bych vrátit se musil ze vzdálí v kraj, kde jsem druhdy žil mlád. Ach, proto ten kříž zvětralý zas musil vztýčen být, by zalehlé srdce chorály se mohly zas rozeznít! Tak jedu chudým krajem tím, jak před lety jezdil jsem dřív, ku hrstce hlíny, kde otec zdřím, jak z dálky by na mne si kýv. Jak by si kývl – vidím jej – v dál přes hřbitovní zeď, „Pojď, hochu, třicet let – povídej, mám volnou chvilinku teď...“ A já již jedu ten na pokyn, což dnes je to, hodin jen pár, jen že si připadám jako stín, tak před časem znaven a stár... [95] Ba na svých bedrách cítím zlou tíž a v srdci výčitku, žel, snad tomu stáří že blíž jsem, vždy blíž, v kterém Tys od nás šel. A já již jedu a srovnávám tou cestou, co bylo, jest, a vidím, kde pravda, vidím, kde klam, a všecko, co nutno zde nést. A přijdu a stojím Tvém na hrobě a slyším o Tobě zvěst, a zřím Tě v kvetoucí podobě, ač tomu třicet let jest. A myslím, kdybys moh povstati, co nad Tvým hrobem zde dlím, že musil bys s úsměvem přiznati, že ve všem synem jsem Tvým; Ažaž na těch pár ubohých veršíků, jichž hlahol mezi nás vstoup, a jimiž jsem roveň teď staříku, jež táhnou mne za Tebou v hloub. 96