Vzpomínky.

Vzpomínky.
Jak všecko dnes je to v daleku, sugescí vzpomínky děsíc, jako ten svítící na řeku z vysoka do mlhy měsíc! Jdu krajem zas, kde žil jsem drobný hoch, zřím starou faru v duchu, akáty u nízké střechy, hospodářský dvůr, půl travou zarostlý, zřím u zdi kout, kde starý keř se krčil bezový, kam zvěsti vše jsem báby umístil; zřím starou sýpku, dětských tajů svět i starý senník, i sad ovocný, jenž strašidelně někdy vypadal a jindy smavě, podle počasí; to všechno zřím, leč kdybych přišel dnes v ta místa, cizí tváře našel bych a mnohé jinak nežli bývalo a proto nejdu tam a nepůjdu. Tak všecko dnes je to v daleku, sugescí vzpomínky děsíc, jako ten svítící na řeku z vysoka do mlhy měsíc! 101 Zřím vše ty cesty známé do polí, jak rozbíhaly se až k lesíku, zřím hřbitov, kde dnes leží bába má, i cestu výše mezi křemením, kam chodíval jsem s ujcem, farářem, zřím nízký lesík, se mnou skoro rost, zřím jeho ryzce, lišky, zelinky, a prociťuji znova dávný strach, jenž přepad mne z pohádky bábiny o hejkalu neb muži ohnivém, jak často v běh jsem dal se udýchán bez příčiny, mnil, za mnou běží kdos a byl jen to náš starý kostelník, tím poděsiv mne, že měl v botě nůž. Jak všecko dnes je to v daleku, sugescí vzpomínky děsíc, jako ten svítící na řeku z vysoka do mlhy měsíc! Zřím všecky slavné poutě vesnické, při kterých chlapec, na housle jsem hrál, zřím, o dušičkách bílý kostlivec na černé půdě na oltáři hlavním nás děti šklebem děsil pitvorným; zřím, jak jsme bílé koule skleněné vždy plnívali vodou barvenou k božímu hrobu a zřím chmurná jitra těch adventních dnů, kdy na pustý kůr náš pan učitel přišel stařičký a do tmy lodi chrámové, kde pár jen bludných kmitalo se svíčiček, 102 se ukláněje spustil zhluboka zpěv „Minula již noční hodina“, si dlaní zacláněje ústa svá. Jak všecko dnes je to v daleku, sugescí vzpomínky děsíc, jako ten svítící na řeku z vysoka do mlhy měsíc! Zřím všecky toulky svoje krajinou, když v pestré směsi farské knihovny jsem našel první svazky Shakespeara, je nes pak jako kořist vítanou, z nich deklamoval v tiché dubině u mlýna, jenž snil v třtinách zatopen; zřím, cigáni jak přišli, kotláři, a táborem si sedli občinou, jak žasu pln nad mužů knoflíky a východní žen jejich ozdobou jsem v záňadří nes starý musejník, kde přeložena báseň Puškina o cigánech – ký bojoval jsem boj, za nimi neprchnout jak Aleko. Jak všecko dnes je to v daleku, sugescí vzpomínky děsíc, jako ten svítící na řeku z vysoka do mlhy měsíc! A všecko pryč dnes, všecko je to tam, pod trávou bába, tetka veselá je sama bábou dnes a starý strýc, 103 jenž přežil vše, tak sotva vzpomíná jak já na celou prostou idyllu těch blahých dob. Máť pro mne cenu jen, a již se ptám, proč nudím čtenáře těch upomínek řadou banálních. Vše jiné dnes, jen staré akaty blíž studny stojí farském na dvoře a šeptají jak v nocích větrných, a kdo by jejich šeptu rozuměl, by slyšel totéž, co dí refrain můj, tak stejně zbytečný jak vtíravý! Jak všecko dnes je to v daleku, sugescí vzpomínek děsíc, jako ten svítící na řeku z vysoka do mlhy měsíc... 104