Vzpomínky.
Jak všecko dnes je to v daleku,
sugescí vzpomínky děsíc,
jako ten svítící na řeku
z vysoka do mlhy měsíc!
Jdu krajem zas, kde žil jsem drobný hoch,
zřím starou faru v duchu, akáty
u nízké střechy, hospodářský dvůr,
půl travou zarostlý, zřím u zdi kout,
kde starý keř se krčil bezový,
kam zvěsti vše jsem báby umístil;
zřím starou sýpku, dětských tajů svět
i starý senník, i sad ovocný,
jenž strašidelně někdy vypadal
a jindy smavě, podle počasí;
to všechno zřím, leč kdybych přišel dnes
v ta místa, cizí tváře našel bych
a mnohé jinak nežli bývalo
a proto nejdu tam a nepůjdu.
Tak všecko dnes je to v daleku,
sugescí vzpomínky děsíc,
jako ten svítící na řeku
z vysoka do mlhy měsíc!
101
Zřím vše ty cesty známé do polí,
jak rozbíhaly se až k lesíku,
zřím hřbitov, kde dnes leží bába má,
i cestu výše mezi křemením,
kam chodíval jsem s ujcem, farářem,
zřím nízký lesík, se mnou skoro rost,
zřím jeho ryzce, lišky, zelinky,
a prociťuji znova dávný strach,
jenž přepad mne z pohádky bábiny
o hejkalu neb muži ohnivém,
jak často v běh jsem dal se udýchán
bez příčiny, mnil, za mnou běží kdos
a byl jen to náš starý kostelník,
tím poděsiv mne, že měl v botě nůž.
Jak všecko dnes je to v daleku,
sugescí vzpomínky děsíc,
jako ten svítící na řeku
z vysoka do mlhy měsíc!
Zřím všecky slavné poutě vesnické,
při kterých chlapec, na housle jsem hrál,
zřím, o dušičkách bílý kostlivec
na černé půdě na oltáři hlavním
nás děti šklebem děsil pitvorným;
zřím, jak jsme bílé koule skleněné
vždy plnívali vodou barvenou
k božímu hrobu a zřím chmurná jitra
těch adventních dnů, kdy na pustý kůr
náš pan učitel přišel stařičký
a do tmy lodi chrámové, kde pár
jen bludných kmitalo se svíčiček,
102
se ukláněje spustil zhluboka
zpěv „Minula již noční hodina“,
si dlaní zacláněje ústa svá.
Jak všecko dnes je to v daleku,
sugescí vzpomínky děsíc,
jako ten svítící na řeku
z vysoka do mlhy měsíc!
Zřím všecky toulky svoje krajinou,
když v pestré směsi farské knihovny
jsem našel první svazky Shakespeara,
je nes pak jako kořist vítanou,
z nich deklamoval v tiché dubině
u mlýna, jenž snil v třtinách zatopen;
zřím, cigáni jak přišli, kotláři,
a táborem si sedli občinou,
jak žasu pln nad mužů knoflíky
a východní žen jejich ozdobou
jsem v záňadří nes starý musejník,
kde přeložena báseň Puškina
o cigánech – ký bojoval jsem boj,
za nimi neprchnout jak Aleko.
Jak všecko dnes je to v daleku,
sugescí vzpomínky děsíc,
jako ten svítící na řeku
z vysoka do mlhy měsíc!
A všecko pryč dnes, všecko je to tam,
pod trávou bába, tetka veselá
je sama bábou dnes a starý strýc,
103
jenž přežil vše, tak sotva vzpomíná
jak já na celou prostou idyllu
těch blahých dob. Máť pro mne cenu jen,
a již se ptám, proč nudím čtenáře
těch upomínek řadou banálních.
Vše jiné dnes, jen staré akaty
blíž studny stojí farském na dvoře
a šeptají jak v nocích větrných,
a kdo by jejich šeptu rozuměl,
by slyšel totéž, co dí refrain můj,
tak stejně zbytečný jak vtíravý!
Jak všecko dnes je to v daleku,
sugescí vzpomínek děsíc,
jako ten svítící na řeku
z vysoka do mlhy měsíc...
104