HYMNA KE CHVÁLE TVŮRČÍ RADOSTI.
[3]
I.
I.
Když s trůnu svého věčný otec světla
se rozhlížel po uklidněné zemi,
kam v hloubku ruka jeho hromovládná smetla
gigantů plémě odbojné a smělé,
když jeho blesků trestající metla
ve mracích shasla, které závějemi
mlh sluncem tavily se v zlato živé,
když přehlížel své světa panství celé,
zem dole v kráse snivé,
a moře proudné, věčně pohyblivé,
hvězd lesklé zrcadlo i s tvory všemi,
s korálů tesy v hloubi safirové:
tu cítil ve svém ňadru
ruch mocný, divné přetajemné hnutí,
tak neobvyklé, nové,
jak pud, jenž mladý stromek růsti nutí,
v něm žena mízu k běhu,
jak sílu, která jádru
za měkký obal šťávné maso dává,
[5]
jak oheň, žilami jenž kvadrů
ve staré zemi proudí, jako něhu,
jíž poupě maluje východu první sláva:
tu cítil, olympická hlava
jak vichřicí se divem jemu chvěla,
se rázem otevřela,
a obrněná tryskla v blesku jase
ve plné kráse
Minerva z jeho čela.
II.
II.
Jak náhle stála před ním v blesku věnci
nejdražší jeho dcera,
tu cítil radost, kterou cítí ptenci,
když poprv křídla pestroperá
do vzduchu pouští plavbou neumělou,
z hnizd rodných kloníce se v propast mračen ztmělou,
a když jí poprv slabým křídlem brázdí,
když mocnou jejich za zdí
svit zjeví se jim v dáli,
jenž roste v řeku světla, jež se valí,
pak v celý prostor, v kterém dřímá země,
ta svatá s lesy, polmi, sady, klasy,
kde ocean se zmítá mnohohlasý,
řev jehož v hudbu zakonejšen jest jemně
a chví se, zmírá na prahu sfér vzdušných,
tu cítil svojí hrudí
hlas jásati, jenž ku životu budí,
jak v akkordech se třásl plesných, rušných,
to blaho matky, po bolestech bledá
jež k prsu plnému své dítě zvedá,
to štěstí tvůrce, myšlenku když svoji
zří ztělesněnou,
6
za kterou bil se v dlouhých roků boji,
již ztřísnil svět i člověk kalnou pěnou
a která, cítí, nesmrtelnost nese;
tu jako vichr, když se rozburácí v lese,
než tisíc zvuků na choral se spojí,
ten radosti cit rostl ve záchvatu,
jak lavina hřmíc roste cestou svojí,
než zhltí strž v tmy bílé majestátu.
III.
III.
Ó dcero nebes, Radosti ty tvůrčí,
Tys zůstala nám, již tu v potu
se pneme po životu,
po prsech jeho vzpínajíce dlaně,
ať los všemožné protivenství určí
a skrývá, svrchovaně
jak žitím prošlehneme hmotu,
jak najdem první pravou notu,
ty dostavíš se nad úderem dláta,
nad štětcem, který v nesmrtelnost chvátá,
nad perem snílka při posledním bodu!
Ty zjevíš se v svých sester chorovodu,
z nichž první Naděj jest a Vůle druhá
a Síla k skutkům a Zdar provedení
a poslední umělce Kázeň tuhá.
Nad všední prach a denní
ty zvedáš jej vždy velká, neomylná,
vždy pracovitá, silná,
krok nadnášíš mu v sadě poblouznění,
kam jako Armida jej Zvůle láká
přes stezky ztracené, kde píseň ptáka
zní toužně, ale zrádně,
[7]
nad proud jej vznášíš, kde se třpytí na dně
sta škeblí, do nichž mnohý triton duje,
však mrtvý kal kde dřímá
a vlhké četné sluje,
v nichž smyslná se vášeň povaluje,
tvá žárná dlaň ho jímá
a vede ho přes propastí všech jícen,
až jako Simson jest lva medem sycen,
až jako vichr, prostorem jenž hřímá,
se vznese výš a v tvém zakotven blahu
v hvězd konstelacích strmou skončí dráhu.
IV.
IV.
Když svět, jenž umělci je vždycky cizí,
se proti němu staví,
když v zástup mnohohlavý,
jenž syčí kal a různě chválu váží,
že úsudek mu mizí,
že když moh státi cíle na zápraží,
jej zneuznání sráží
a k další pouti, lhostejnost kde sklízí,
jej nikdo nevybízí;
TyTy, dcero nebesnebes, zjevíš se mu v nitru!
Ty spící v jeho hrudi, perla snivá,
se stáváš hvězdou, za níž když se dívá,
mlh cár když krok mu zhatil,
zas najde cestu, kterou poutí ztratil.
Ty velekněze v prach zdeptanou mitru
mu zvedáš, safiry v ní kladouc čisté,
jež zloba nezatemní,
jichž světlo do větrů plát bude jisté,
v jichž milé záři zjemní
8
se v něhu vzdor, jíž hadímu jak jedu,
prý smaragd sílu smrtonosnou beře,
zas v nové ve důvěře
se zvedne silný, velký ku posledu!
V.
V.
Ó Radosti! Stůj s námi ve zápasech
a budiž laurem jediným té práce,
jediným Evoe buď v hodokvasech!
Po příštích ještě časech
ty přečkej hrob, v němž usnem sladce.
Všech čela osvěžuj, kdo pohroužení v sebe
ve práci tvůrčí mají cíl a nebe!
9