Havran.
Zář slunce poslední ve obzor mlhavý
se víc a více níží,
a jako srdcem hřích po větvích doubravy
tma po tichu se blíží.
Bez lesku, bez vůně den chmurný v jeseni
se nad svým hrobem chýlí,
jak stařec, pro život jenž neměl nadšení
a k smrti nemá síly.
Z údolí mlha jde, vznáší se nad hory,
kol nich se v závoj skládá,
šum listí pod nohou a vání obory
mou duši v smutek vpřádá.
Ten smutek tajemný, pln děsné lahody
se nedá skojit vzdechem,
mně jest, jak srdce mé pro srdce přírody
by mělo býti echem...
*
105
Kde náhle pěšina se v houšti obrací,
cos zvedá se a sklání,
pták v trávě leží tam, jdu blíž – on krvácí...
To havran v umírání...
On, který hnízdo měl na sosně závratné,
pod kterou propast zeje,
jenž v mraku rozpínal své křídlo obratné
a větru stíhal reje;
Onon, jehož drsný žalm ve chvílích soumraku
v sen ukájel hvozd celý,
teď v trávě zrosené, stín smrti ve zraku,
zde leží osamělý!
Po křídlech hrajících kouzelném ve třpytu
krev stydne v černém pruhu,
mdlý, sám, jak na posměch v podvečer leží tu
bez mláďat svých a druhů.
Leč smrti zápasy nezlomí jeho vzdor,
ač v bolestech se svíjí,
mstou, hněvem, odvahou plá jeho žhavý zor
a zloby poesií...
*
Teď vzpjal se naposled. Skřek drsný – padl v snech,
jenž krví jeho zrosen.
Kol tiché vanutí, jak smrti teskný dech
by táhl vrškem sosen.
106
A zrakem duše své již vidím, stín se mih,
jenž vyšel z jeho těla,
jak vzepjal se nad horou, jak utkvěl v haluzích,
v kterých se noc již tměla.
A jako větrů dech, jenž hřímá doubravou
hned jasně a zas temně,
duch mračný havrana mně kroužil nad hlavou
a toto pravil ke mně:
*
„Dřív nežli vrátím se v ta zřídla odvěká
té tůně do bezedna,
z jejíhož zdroje též, ó duchu člověka,
jsi malá kapka jedna;
Dřívdřív nežli rozplynu se v jeden věčna dech,
jenž vane šírým světem,
dnes drtí pralesy a zítra v zlatých snech
se houpá nad poupětem;
Dřívdřív nežli propadnu těm hrůzným, němým tmám,
nad nimiž věčnost pluje,
ó dítě, prachu, slyš, jak tebou pohrdám
i vším, co člověk sluje...
Co chce tu? K životu své touhy vyláká,
jež srdce v hloubi klíčí,
a jak se přecení, růst nechá v oblaka
své vzdory trpasličí.
107
Však jedna pochybnost a jeden vášně rmut
a jedno oklamání,
a cypřiš nádherný je nalomený prut,
který se větrem sklání.
A jedno neštěstí, dech pouhé nemoci,
žluč do poháru vína,
a člověk polobůh se svíjí bez moci,
lká, prosí, ruce spíná.
On s plachtou vyjede růžových nadějí
a do zóry se ztrácí,
cár vetchý, špinavý štván kalnou peřejí
tatak po letech se vrací...
Pak chví se, potácí, svět obviňuje kol
a škemrá, kvílí, úpí,
jak malomocný vzdor má malomocný bol
i ku zhrdání tupý.
Já aspoň s oblačné své výše sražen v hloub
si zachoval svou pýchu,
svým vrahem zhrdaje, zrak obrácen již v sloup
umírám v tichu...“
*
A teskná vanutí, až kol se zachvěl vzduch
i mech, jenž krví zrosen,
a v keři tajný šum a v trávě divný ruch
a pláč v koruně sosen.
108
Víc trní na skráni, žluč v lásky poháru
já necítil v té chvíli,
jak vzpjal bych fenixem se čistý z požáru
u vědomí své síly.
Vždy skřivan poletí do hnízda pod listí
a orel k zříceninám,
co klam zde, beznaděj, škleb, sykot závisti?
Má cesta touží jinam.
Vždy v drsném verši mém, v tom živém plameni
dlouhého umírání,
jak v zraku havrana navěky zkamení
můj hněv a pohrdání...
109