Trub již dozněl hlasný břesk,
cinků zmlkla hudba smavá,
místo nich hrdliček stesk
v loubí, jež nás obetkává,
mírem zní a úkojem!
Volný pak v dál rozléhá se,
stísněné však srdce ptá se:
co tě, Belkis, vedlo sem?
Moudrost tvá i velikost.
Jsi mi věru vzácný host.
Není libo, jsou jak med;
ne tak asi jak Tvůj ret;
zralý fík se v listí skrývá,
zlatým okem datle kývá,
ale sladký hrozen z všech
touží, paní, po tvé pouti
spočinouti
na tvých ambrosických rtech.
Díky – ale snít mne nech!
O čem, paní? K čemu lichot?
Moudrostí tvou celý východ
rozléhá se ze všech stran.
Vladař, mudrc, džinů pán
s aureolou tajemnou,
králi, stojíš přede mnou.
Tajemství v tvých ňader skrejši
spící, to chci vyrvati:
Rci mi v smyslů závrati:
Co je v světě nejmocnější?
Co nás pouze ukonejší
v celé naší podstati?
Je to vlny sklon či vzruch?
Je to Iblis, je to Bůh?
Vnikáš přímo věcí k jádru,
hádanek sta vzbouzíš v ňádru,
jež jsem uspal stokrát již.
Boha nikde nevidíme,
pouze skutky jeho zříme,
kde se výše nebes klene,
i tam v hloubi zamlžené,
v změti chaluh operlené,
kde spí mořská tiš,
Iblise však, paní moje,
dobře v sobě cítíme,
za ním v nové spory, boje
šílenci se řítíme.
Proti Bohu on se zvedá
hlasněj jevě se než Bůh,
stále nový odboj zvedá,
mním, on všeho živný duch!
Bůh je pravdou v záři hvězd,
Iblis věčný zápor jest.
Zápor ovšem – však ten kvasem.
Věříš? – Cosi tajným hlasem
ozve se ti náhle v hrudi,
to tě láká, to tě budí,
kde bys uspán v klidu dlel.
Onen padlý archanděl
volá, bys šel, kam on chtěl,
v plodu fíků, v bzuku včel,
v slunce zlaté aureole,
v tom, co v jívy snítky holé
zlato tká a stříbra pel.
Boha on je, věř mi, rub,
věčná touha, věčný snub.
Nad ním Bůh v svém majestátě
v červánku i v hvězdném šatě,
v serafínů oblacích
byl by v klidu ztrnul, ztich,
ale on jej stále nutí
bránit se, dál činným být,
on je každé tvůrčí hnutí
i kde zdá se šikmo jít,
on je v pažích obejmutí,
rtem v polibcích plamenných.
Mými sny se často mih,
avšak, ač šla z něho záře,
jako Bůh on neměl tváře,
za ním zněl jen pustý smích.
Škrabošku jsem jeho zdvih:
tou je vesmír ve svém žití,
jež se cévami v nás řítí,
věčný var a sklon a zdvih.
Ale to je – starý hřích.
V cypřišových alejích
slavík zpívá – slyš ten tón!
To je Iblis! To je on!
Jak se loudí, jak se plíží,
láká, volá, k nám se níží,
až v sled ústa k ústům zblíží,
až slast, která srdce stiská,
z očí slzou něhy tryská
v sladkých blaha krůpějích!
Hudba je to přelíbezná,
ale k hroudě spjata jest,
Bůh však této hudby nezná,
jemu zní jen písně hvězd.
Tož jen k nám jak ve pohádce
v sluch se sklání tiše, sladce
Iblisova čarozvěst.
Kroky za zdí...
Utaj hlas!
Za vinicí...
Zní teď zas!
Ticho... poslyš...
Co bys řek,
nezní to jak polibek?
V stromech stichnul vánku rej,
hovoří cos... poslouchej!
„Jak jsi krásná, moje milá,
líbezná a spanilá,
holubičí zrak a bílá
tvoje šíj mne ranila.“
„Z lože jsem již v noci vstala,
po ulicích těkala,
hlídačů se u bran ptala,
na tebe jsem čekala,
ba i svého kroku v mechu,
v slzách, vzdechu
pro tebe se lekala!“
Slyším hlas tvůj v stromu stíně,
odhoď pás i šat svůj shoď,
milý chlad je v travin klíně,
povstaň z dumy, ke mně pojď!
Jdu již, jen mne doprovoď!
Z dálky ještě zní tvůj hlas,
avšak moře vděků, krás,
polem liljí, sedmikrás
vlní se a v kolébání
pod tvým kročejem se sklání.
„Jako smrt je milování...“
Ta smrt sladká čeká nás...
Šalomon král v Babyloně
najal strážcům vinici,
tam ve hustých větví cloně
rdí se fíky zrající.
Nech mu ji, ať tam se baví,
hlava tvoje u mé hlavy
víc je sladší, zářící,
pojď jen, pastýři můj milý,
nebem vzplanul měsíc bílý...
Ztichl hlas a kroky zašly...
Teď se jistě spolu našli
v chvíli sladké, blažící.
Závidím jim... Šťastné děti...
Již si padli do objetí...
On jí líbá jistě teď...
Mezi nimi žádná zeď...
A jest mezi námi? Hleď!...
Mlčíš... Dej ty odpověď!...
Odpovědi nemám žádné,
vesmíru jen cítím ruch
v sobě vříti, není Bůh,
ani Iblis – Láska vládne!
Po fíku jak tvůj ret sládne!
A tvé prsy hrozny jsou!
Ticho... Opět kolem jdou...
„Holubičí zrak, šíj bílá.“
Jistě to ti oba jsou...
„Jak jsi krásná, moje milá!“...