Příteli, jenž ztratil první svou lásku.
– E. G. –
I.
I.
Tvůj život spánek byl, proč přišel sen,
jej pestře tkát,
by luzný obraz, sotva vykouzlen,
zas musil tát?
Tvůj život stráň byl, proč tam vzrostl květ,
jí zdobil svah?
Bys kolem šel a neohled se zpět?
Jak byl ti drah!
Že aspoň nezůstals ve tmách svých skryt?
Proč jen tvůj hled
se musil vnořit v slunce nach a třpyt,
kdys zhas ti hned?
Teď vržen v tmy se marně rozhlížíš,
kde zhas ten jas,
v noc voláš, ač se k břehu neblížíš,
vždy marně zas:
„Jak v mlze svět kol plný smutných ech,
kde jest můj cíl?
Já sotva hádám, tuším jako v snech,
že kdy jsem žil!
71
A jestli žil jsem, bylo tenkrát jen,
když začal smát
se v spánek můj o tobě luzný sen,
tam duhy tkát.
A tenkrát jen, když potkal jsem tě, květ,
žel neutrh!
Do spánků bez snu, do pustiny zpět
proč los ne vrh?“
72
II.
II.
Když v šero se den ztrácí,
víc hlučí města ruch,
tu opouštíš svou práci;
ku životu se vrací
tvůj unavený duch.
Ty vyjdeš, v moře davu
se vrhneš, vlna, sám,
a v těsném jiných splavu
nést dáš se v hluk a vřavu
v plen lichým zábavám.
Jen abys ubil v sobě,
co divoce tam vře,
co přes den spalo v mdlobě
ve ňadrech jako v hrobě
a teď se na den tře.
Ty vidíš chvátat jiné
ve ulic úzkých šer,
kde každý odpočine,
kde vlídný krb mu kyne
a lásky svatvečer.
Tu teprve to cítíš,
dne poklid, jak byl klam,
kam jdeš, čeho se chytíš,
kol prázdno, v nic se řítíš
tím citem – jak jsi sám!
73
III.
III.
A jindy duši spráhlou, osiřelou
ty vrhneš na dno hudby vítězící,
ta kaskadami ztopí bytost celou.
Kol tebe víří tony jásající,
hned klidně smutné, veltok symfonie
jak v akkordy je ladí splývající.
Za nimi cítíš, srdce lidstva bije,
tož tvoje též, bol vlastní zdá se malý,
s tím srovnán, jenž tu lká své threnodie.
Tvá duše v řízu poutníka se halí
na výpravu do lepších, jiných světů,
kam neznámý ti přelud kyne z dáli.
Dáš kolébat se mořem sladkých vznětů,
až z peřejí těch vyhoupne se milý
ten obraz sladký... jahody zříš retů.
A pohled plný kouzla, mládí, síly
a kadeře, jež nelze zapomníti...
a hudba jásá, bouří, duní, šílí.
Jsi koráb, jenž se ve svůj troskot řítí,
a cítíš, bolu pohár vrchovatý,
jejž nelze změřit ani domysliti...
Kdes těchu hledal – propast zříš své ztráty.
74
IV.
IV.
Snad přijde život ještě s mnohou těchou
a s dary prarůznými,
snad přijde vesna nová s novou lechou
nad listy lonské zimy.
Snad v nivy tvé zapadne skřivan jiný,
by v úkoj tobě zpíval,
snad života strom skytne hlubší stíny,
bys před vedrem se skrýval.
Však přece – po letech ty řekneš sobě,
byť muž již zšedivělý,
že rány jsou, že nesrostou ni v hrobě,
ni tam se nezacelí...
75