III.
První idylka antická.
Osoby:
Phaon.
Sappho.
Scena:
Svěží pažit, v dálce háj vavřínový.
Večer.
[139]
Sappho.
Čekala jsem dlouho na tětě,
brunátný kde kynul mech,
skály v červánkovém zlatě,
tisíc tónů, tisíc ech!
Phaon.
Já dnes přišel jako včera
ochotně a poslušen,
stínů vlečka k zemi šerá
spadla, uškrtivši den.
Sappho.
Slyšíš, co to v listí kvílí?
Ruku kol mých boků nech,
motýlové celí bílí
z vřesu letí v zástupech.
Phaon.
A ty vrby u potoka!
Žhoucí oči jejich kmen,
z každičkého toho oka
žhavých slz proud teče ven.
[141]
Sappho.
Houkla sova, zalkal sýček,
ve korunách stromů spěch,
lásky sladkých zanech hříček
a jen poslouchej můj dech!
Phaon.
Poslouchám, jak hudba splývá
tichý vánek, sladký sten,
devět Mus v Tvých ňadrech zpívá,
jsem až k slzám okouzlen.
Sappho.
Nech tak hlavu na mých ňadrech,
cítím tvojích retů žeh,
tak to v staré země kvadrech
hoří v starých plamenech!
Phaon.
Svatá chvíle! Kdy se vrátí?
Všecko padne času v plen,
vždy však budem vzpomínati
na ten lásky naší sen.
Sappho.
Vyšel měsíc, kterak hoří
měděný štít ve jilmech,
a mně v žhoucích slzí moři
tají se tvůj nyvý vzdech.
142
Phaon.
Jaká noc to, z asfodelů
vzdušné stíny, vločky pěn,
táhnou tiše k tvému čelu –
a já jsem tak utišen!
Sappho.
Co chtít více? Doufat více?
Život vše – kde jeho břeh?
Křičí láska, kouzelnice,
i v mých ňader poupatech!
143