IV.
Druhá idylka antická.
Osoby:
Moschos, básník.
Lydie.
Scena:
Hluboký úvoz za olivovým hájem.
V pozadí villa Moschova.
Pozdní večer.
[145]
Moschos.
Jak rosou zperlena je mez!
Lydie.
Křepelka volá pět peněz!
Moschos.
Ó lásko, kde jsi, odpověz!
Lydie.
Sotva že se večer krátí,
čekala jsem na souvrati,
zatím zasmušil se les.
Moschos.
Já jsem vyšel z chaty svojí
v domněnek a citů boji;
duše má se chví a bojí,
ozvi se mi, kde jsi, kdes?
[147]
Lydie.
Ó lásko, kde jsi, odpověz!
Moschos.
Ční přísně v šedé mračno tes
a cypřiš jest jak velekněz,
jenž chtěl by spojit duše obě,
hleď, kyne mně a kyne tobě...
Jak opojivě voní bez!
Lydie.
Křepelka tluče pět peněz!
Moschos.
Já dím: Kdes, lásko, odpověz!
Lydie.
Marné ptaní, těžké rady!
Jsem-li láska, pak jsem všady,
slyšíš, kterak hučí jez?
Hudbou jeho melodie
naše bouřné vzdechy skryje,
utají náš tichý ples.
Jedině toto, drahý, věz:
Nic se ptáti, jen se vzdáti,
znamená vše: milovati,
vteřina již všecko schvátí,
148
blah, kdo druhu v náruč kles.
Křepelka dí pět peněz,
můra opouští již vřes,
rozpaků nech a pojď se mnou
v alej jilmů, olší temnou
touhou svou i píseň vnes.
Čekám... a již cítím, dnes
sami budem, noc je dlouhá
jak má láska, jak má touha.
Moschos.
Zde jsem, již nás pohřbil les.
Lydie.
A jen z polí zní to z dálky
hudbou naší sladké války
v retů, údů, srdcí ples
– křepelčiných pět peněz!
149