VIII.
Druhá idylka rajská.
Osoby:
Dante.
Beatrice.
Scena:
Hvězdný prostor cestou z osmé sfery nebeské ku deváté.
[169]
Dante.
Tak musilo to býti usouzeno
v těch hvězdách věčných, kam jsem druhdy vzlet;
Coco řekneš na to, madonno a ženo?
Beatrice.
Zde setkat se po věcích lidských let,
můj Dante, rozkoší jest srdci mému,
leč raději bych k zemi s tebou zpět.
Dante.
Vím, k onomu tam koutu důvěrnému
tvé zahrady, kde poprv jsem tě zřel,
a hotov byl již, odříkati všemu.
Beatrice.
Co zlata hrálo na křidélkách včel;
co pelu na motýlů křídlech plálo,
kde který v keři pták nás zřel a pěl.
Dante.
Sta vůní v srdcích sterých poupat spalo,
sta dechů létlo nocí safirovou...
Co za vše jsem ti dal? – Tak málo, málo!
[171]
Beatrice.
Jdu hvězdami a jsem tvou věčnou vdovou,
a úsměv rty mé přeletí, když slyším,
jak moji báseň dole „božskou“ zovou.
Dante.
Má Beatrice, k těmto ducha výším
tys pozvedla mne – co tu lidský dík?
Jen u tvých nohou tužbu svoji ztiším.
Beatrice.
Tak nemluv, takto mluví smrtelník,
tys zapsán v nesmrtelných knihu věčnou,
mlč o tom, v oko mé se zahleď v mžik!
Dante.
To oko oka Boha jesti tečnou.
Já chvím se, trnu – padám nice v pláči...
Pojď takto drahou ráje nekonečnou.
Beatrice.
To správně děl jsi – to pro Věčnost stačí!
172