VYHASLÁ SOPKA.
Byl to prázdný, děsný jícen
bez hnutí a bez ruchu,
skalný lom půl dolů zřícen,
půl čněl nad ním do vzduchu.
Ani stromu, ani trávy
Do kola jsem neviděl,
oko strnulé jen lávy
skamenělé slnil běl.
Sem tam pouze v lávě rýhy,
hlubé brázdy v lůně skal,
jakby z kamenné zde knihy
obr listy vytrhal.
Sem tam na prostoru širém
černaly se skuliny,
z kterých druhdy sírným vírem
valily se bubliny.
Ani ptáka, ani hmyzu
křídlo jemu v zápětí;
na přírody sdranou řízu
sedlo tady prokletí.
13
Darmo skláním k zemi ucho,
darmo hledím do nebes,
všady ticho, všady hlucho,
po životu ani hles.
A přec druhdy jaké žití
tady vřelo o závod,
jakby chtělo zahaliti
v dým a šer hvězd chorovod.
Divá síla nespoutaná
kvasila tu v ohně proud,
nebe – otevřená rána,
země – v plamu jeden troud!
Jakoby se obři vzpjali
v zemi svými rameny,
nebi v tvář pěsť pozvedali
skrze dým a plameny!
Po všem sledy, pouze v zemi
skalné trosky – schladlý škvár,
jakby skalin tesy těmi
dravce jen se mihnul spár.
A duch ptá se: Nač tu hmota
vzkypěla tak divoce,
věky když tlí bez života,
smrť když všeho ovoce?
14
Nač ty blesky, nač to hřmění,
dunění a lávy jek,
proč se uštval v přesycení
této síly přebytek?
Je to msta věčného řádu,
který klidný, netečný
živlů vyrovnává vládu
a var kosmu sopečný?
Jenž, když někde příliš tryská
síly plodné var a vzruch,
zhouby křečí život stiská
a vše vrací v starý kruh?
Příroda snad nechce znáti
vybočení z dávných cest?
Klidný rozvoj všady platí
v brázdách polí, v brázdách hvězd?
Kde jsou síly, které hněvem
hřměly k nebi zmítány? –
A já vzpomenul na Zevem
znamenané titany!
15