VYHASLÁ SOPKA.

VYHASLÁ SOPKA.
Byl to prázdný, děsný jícen bez hnutí a bez ruchu, skalný lom půl dolů zřícen, půl čněl nad ním do vzduchu. Ani stromu, ani trávy Do kola jsem neviděl, oko strnulé jen lávy skamenělé slnil běl. Sem tam pouze v lávě rýhy, hlubé brázdy v lůně skal, jakby z kamenné zde knihy obr listy vytrhal. Sem tam na prostoru širém černaly se skuliny, z kterých druhdy sírným vírem valily se bubliny. Ani ptáka, ani hmyzu křídlo jemu v zápětí; na přírody sdranou řízu sedlo tady prokletí. 13 Darmo skláním k zemi ucho, darmo hledím do nebes, všady ticho, všady hlucho, po životu ani hles. A přec druhdy jaké žití tady vřelo o závod, jakby chtělo zahaliti v dým a šer hvězd chorovod. Divá síla nespoutaná kvasila tu v ohně proud, nebe – otevřená rána, země – v plamu jeden troud! Jakoby se obři vzpjali v zemi svými rameny, nebi v tvář pěsť pozvedali skrze dým a plameny! Po všem sledy, pouze v zemi skalné trosky – schladlý škvár, jakby skalin tesy těmi dravce jen se mihnul spár. A duch ptá se: Nač tu hmota vzkypěla tak divoce, věky když tlí bez života, smrť když všeho ovoce? 14 Nač ty blesky, nač to hřmění, dunění a lávy jek, proč se uštval v přesycení této síly přebytek? Je to msta věčného řádu, který klidný, netečný živlů vyrovnává vládu a var kosmu sopečný? Jenž, když někde příliš tryská síly plodné var a vzruch, zhouby křečí život stiská a vše vrací v starý kruh? Příroda snad nechce znáti vybočení z dávných cest? Klidný rozvoj všady platí v brázdách polí, v brázdách hvězd? Kde jsou síly, které hněvem hřměly k nebi zmítány? – A já vzpomenul na Zevem znamenané titany! 15