SUCHÉ LISTÍ.

SUCHÉ LISTÍ.
Na dubě posud visí svadlé listí, plá do zlata a skviskví i se v slunce svitu, list skane časem, jak se hvězdy čistí, a zamihne se svěžím po pažitu. A větrem toto lonské listí hnáno po mladé zeleni se divě honí, v ten příchod jara, v toto vesny ráno ta upomínka zimy divně zvoní. Jak brčál všecko zelené a svěží! Jen listí dubů výčitka jak stará na větvích, které jaro tuší, leží a nechce znáti svůdnou báji jara. Tu třeba vichrů velikých a silných, jenž střásly by ten jeseně šperk ztuhlý, stem rukou, kterých nevidíme, pilných, by roznesly je v světa všecky úhly. Ó minulosti vzpomínky a zjevy na prahu srdce bdící, ostražité, vy svadlé lupení jste, staré hněvy a staré ostny jsou jen ve vás skryté! 125 Tu třeba také silných větrů vášně, by vymetly vás prudce duše ze dna, by, štěstí zcucháno kde prostopášně, zas láska zkvetla veliká a jedna. Ó dujte vichry! Zbytky zimy dolů! Ó žití strome, chvěj se od kořene! Vždyť cítím, kterak vřavou sladkých bolů zas každá snítka nové lístky žene! A svadlé listí dum a snů a citů juž letí v svět jak hvězdy tichou nocí, a píseň, skřivan, letí ku blankytu v té velké, svaté srdce velkonoci! 126