DILETANTISMUS.

Jaroslav Vrchlický

DILETANTISMUS.
Vše obejmout, vše znáti, vším spít duši svoji, co kvete, září, svítí v soše, malbě, písni, ve každém dolu kopat, čerpat v každém zdroji, od antického torsa, jež tlí v časů plísni, až ku záchvěvu duše moderní, jež kvílí, když lupínek jí malý spadne s štěstí květu; vzlet světců středověkých, titanské též síly i rozmar dívčích, lásce otevřených retů: my všecko prožijeme, cítíme i chápem, všech požitků nám zdroje plným proudí slapem. A sotva přece kapka jedna, skrovná splyne té rostoucí a stále větší, větší žízni; zdroj krásy tříštěn v steré vodopády řine se mimo nás, jež touha Tantalova trýzní. Či nutno je nám ke dnu vypít pohár jeden, když zapomenout chcem? Víc nežádáme ani, či s Rafaelem nutno věřit v Madonn,Madonn eden a s titany v jich vzdory, věčné proklínání? Či musí duch, když nechce býti klasem planým na lidstva velkém poli – býti jednostranným? 73 Od květu na květ ovšem luhem těká včela a vánek milenec je keřů všech a stromů; je duše lidská míň, jež pravdu s krásou chtěla? My hořkost však si pouze s jedem nesem domů. A umění jak moře kol se vlní, roste a kratší, stále kratší je to žití lidské, než poznáš vše, kdos řekne: Pojď juž, lačný hoste! Sen zbyl nám nesplněný, touhy gigantické, však s těchou půjdem, byť i cíl náš nebyl pravý, že prostřednost a všednost vic nás nezaplaví. 74