SOŠE SVOBODY V NEW-YORKU.

Jaroslav Vrchlický

SOŠE SVOBODY V NEW-YORKU.
I. I.
Tak státi budeš s napřaženou paží, zkad ustavičné světlo v záři rudé i hvězdy zahanbujíc lít se bude nového světa šťastné na zápraží! Ba, světu novému ty budeš stráží, tož světu svobody a vždy a všude; nad palácem, na prahu chaty chudé stát budeš anděl, který světy váží, Aa národů los, zdar a vznik a vzrůst. Kol tvého prsu, zřím to v mlze, tlačit se budou miliony lačných úst. Pít budou sílu mládí z tvojich tahů, a otroctví sup k nim když bude kvačit, z tvé dlaně blesk si urvou proti vrahu! 110 II. II.
Ba, zdá se mi, že onen anděl báje, jenž hlídal mečem z plamenů a síry ty přísně zakázané dvéře ráje, zkad v pláči prchal člověk chud a sirý, Zeže v tobě ožil, anděl síly, víry, jenž uchem jedním k hvězdám naslouchaje jich stíhá rej a kosmické vše taje, však druhým loví lidstva shon a víry, Tenten anděl, jenž psal Mene, Fares, Thekel, ten hrozný anděl Danteových pekel, jenž lidstvo soudí soudem revoluce, Tenten v tobě vzpřímen jest, přes vlny moře on křičí: Vy, již na své lkáte hoře, zda máte čistou hruď a čisté ruce? 111 III. III.
Neb svoboda je anděl velký, ryzí, a v čistém srdci příbytek jen volí, rmut sobectví se netkne její řízy, ni dogma církve, ni paragraf školy. Smrt jede za ní, bohatou žeň sklízí a šerý sup se vznáší nad mrtvoly, kde Farizejci jsou jí apoštoly, pro zlaté tele kterým božství zmizí; Nebneb svoboda je cherub trestající mohutné dlaně, přísných, vážných lící, jenž mluví nejraděj v děl strašném hromu; Tata neslétne v kloaku našich hnisů, ji nepřivábí frase časopisů, v tvář nepohledne u nás – pranikomu! 112 IV. IV.
To největší je trest a ironie, ta stará Evropa, jež despotický pych Asiatů v prach zdeptala vždycky, teď sama v bídě na řetězi žije. A svoboda jest dnes jí utopie, a marný každý vzdor tu gigantický, zde otráven je dech, cit a sen lidský, vše umění a všecka poesie. A celé moře pěniti se musí, ó svobodo! od paty tvé až k břehu, kde cinkot řetězů jen zvoní k uchu; Aa plavec sotva ošklivost svou zdusí, břeh Evropy když vidí v jitra žehu, zpět otočí loď řka: Hle, žalář duchů! 113 V. V.
Nám přáno pouze k ideálu, ke snu, jenž nesplní se, k tobě z dálky zírat, snad křečovitě pěst na ňadrech svírat a dobrácky dál v příští doufat Vesnu. A říkat k sobě: V poutech ve hrob klesnu, však poslední snad budu takto zmírat, syn bude jistě zlaté klasy sbírat, syn bude volným, kde já otrok zesnu! Ó vratká naděj! Udělal bys lépe, dřív k tomu vychovati svého syna, dřív strhnout sobě s očí bělmo slepé! Neb jinak Evropy ta stará vina i na něm bude mstít se v staré zlobě a volnost bude jemu snem jak tobě! 114 VI. VI.
Než Herkul povznesl se mezi bohy, tož s dravci musil zápasiti dřív, a nejhorší, on Augiášův chlív vyčistit musil a skrz lejna stohy Svésvé olympické musil vléci nohy! A toto největší byl divů div, saň klesla v prach, svým kyjem sotva kýv’, leč bláto skoro zmohlo jeho vlohy. Neb špína, hnis a kal a bahna rmut je horší, než zlo samo násilnické, nad nímž lze násilím zas zlomit prut; Všakvšak mrzká podlost ve povaze lidské: to, Evropo, je hřích tvůj, v důtek šlehu jenž Volnost zažene vždy od tvých břehů! 115 VII. VII.
Ó Svobodo! jak velikost tvou pěti? Tvůj maják září moře na pobřeží! Však ráno tisíc mrtvých ptáků leží kol svítilen tvých! Světlu ve zápětí Aa s písní v jih a lepší život letí jak touha mládí divě, bez otěží, tam utlukou se, na zábradlí věží se spousty mrtvých těl ve strašné změti! Je symbolem to naší velké tuše? Jak tito ptáci v jih za tebou, matko, v snách letíme a o tvé mříže bijem Dodo krvava si čela svá i duše! A přece mříti před tebou je sladko, jsme jak ti ptáci, mrouce teprv žijem! 116

Básně v knize Dědictví Tantalovo: