SOŠE SVOBODY V NEW-YORKU.
I.
I.
Tak státi budeš s napřaženou paží,
zkad ustavičné světlo v záři rudé
i hvězdy zahanbujíc lít se bude
nového světa šťastné na zápraží!
Ba, světu novému ty budeš stráží,
tož světu svobody a vždy a všude;
nad palácem, na prahu chaty chudé
stát budeš anděl, který světy váží,
Aa národů los, zdar a vznik a vzrůst.
Kol tvého prsu, zřím to v mlze, tlačit
se budou miliony lačných úst.
Pít budou sílu mládí z tvojich tahů,
a otroctví sup k nim když bude kvačit,
z tvé dlaně blesk si urvou proti vrahu!
110
II.
II.
Ba, zdá se mi, že onen anděl báje,
jenž hlídal mečem z plamenů a síry
ty přísně zakázané dvéře ráje,
zkad v pláči prchal člověk chud a sirý,
Zeže v tobě ožil, anděl síly, víry,
jenž uchem jedním k hvězdám naslouchaje
jich stíhá rej a kosmické vše taje,
však druhým loví lidstva shon a víry,
Tenten anděl, jenž psal Mene, Fares, Thekel,
ten hrozný anděl Danteových pekel,
jenž lidstvo soudí soudem revoluce,
Tenten v tobě vzpřímen jest, přes vlny moře
on křičí: Vy, již na své lkáte hoře,
zda máte čistou hruď a čisté ruce?
111
III.
III.
Neb svoboda je anděl velký, ryzí,
a v čistém srdci příbytek jen volí,
rmut sobectví se netkne její řízy,
ni dogma církve, ni paragraf školy.
Smrt jede za ní, bohatou žeň sklízí
a šerý sup se vznáší nad mrtvoly,
kde Farizejci jsou jí apoštoly,
pro zlaté tele kterým božství zmizí;
Nebneb svoboda je cherub trestající
mohutné dlaně, přísných, vážných lící,
jenž mluví nejraděj v děl strašném hromu;
Tata neslétne v kloaku našich hnisů,
ji nepřivábí frase časopisů,
v tvář nepohledne u nás – pranikomu!
112
IV.
IV.
To největší je trest a ironie,
ta stará Evropa, jež despotický
pych Asiatů v prach zdeptala vždycky,
teď sama v bídě na řetězi žije.
A svoboda jest dnes jí utopie,
a marný každý vzdor tu gigantický,
zde otráven je dech, cit a sen lidský,
vše umění a všecka poesie.
A celé moře pěniti se musí,
ó svobodo! od paty tvé až k břehu,
kde cinkot řetězů jen zvoní k uchu;
Aa plavec sotva ošklivost svou zdusí,
břeh Evropy když vidí v jitra žehu,
zpět otočí loď řka: Hle, žalář duchů!
113
V.
V.
Nám přáno pouze k ideálu, ke snu,
jenž nesplní se, k tobě z dálky zírat,
snad křečovitě pěst na ňadrech svírat
a dobrácky dál v příští doufat Vesnu.
A říkat k sobě: V poutech ve hrob klesnu,
však poslední snad budu takto zmírat,
syn bude jistě zlaté klasy sbírat,
syn bude volným, kde já otrok zesnu!
Ó vratká naděj! Udělal bys lépe,
dřív k tomu vychovati svého syna,
dřív strhnout sobě s očí bělmo slepé!
Neb jinak Evropy ta stará vina
i na něm bude mstít se v staré zlobě
a volnost bude jemu snem jak tobě!
114
VI.
VI.
Než Herkul povznesl se mezi bohy,
tož s dravci musil zápasiti dřív,
a nejhorší, on Augiášův chlív
vyčistit musil a skrz lejna stohy
Svésvé olympické musil vléci nohy!
A toto největší byl divů div,
saň klesla v prach, svým kyjem sotva kýv’,
leč bláto skoro zmohlo jeho vlohy.
Neb špína, hnis a kal a bahna rmut
je horší, než zlo samo násilnické,
nad nímž lze násilím zas zlomit prut;
Všakvšak mrzká podlost ve povaze lidské:
to, Evropo, je hřích tvůj, v důtek šlehu
jenž Volnost zažene vždy od tvých břehů!
115
VII.
VII.
Ó Svobodo! jak velikost tvou pěti?
Tvůj maják září moře na pobřeží!
Však ráno tisíc mrtvých ptáků leží
kol svítilen tvých! Světlu ve zápětí
Aa s písní v jih a lepší život letí
jak touha mládí divě, bez otěží,
tam utlukou se, na zábradlí věží
se spousty mrtvých těl ve strašné změti!
Je symbolem to naší velké tuše?
Jak tito ptáci v jih za tebou, matko,
v snách letíme a o tvé mříže bijem
Dodo krvava si čela svá i duše!
A přece mříti před tebou je sladko,
jsme jak ti ptáci, mrouce teprv žijem!
116