LÁSKA.

Jaroslav Vrchlický

LÁSKA.
Kdo jsme – co víme, co chcem a kam spějem? Nad myšlének těch fantastickým rejem dost mdlá mi často klesla hlava; Je dobro něčím a proč trpí, je-li? Proč vládne zlo, proč na vše hrobu ztmělý jen jícen odvet je a tráva? Zem, světy hvězdné, píď, kam vstoupí noha, jsou vidinou, snem neznámého Boha či jeho průsvitavá maska? Má cíle život, jenž se stále trudí? Má cíle krví živena jsouc v hrudi moc tajůplná, láska? Či všecko to jest bublinou, jež v mžiku se rozplyne v snách starci, poustevníku, jejž pouze v meditaci dráždí? Nač pochybnost a nuda, bolest, ztráty? Proč lupen jsme, jenž s věčna stromu svátý, jejž každý vichru náraz vraždí? Nic. Temno všady. Stíny, stíny, stíny! Ó bezdno tajů! Valné prohlubiny, v nichž ztrácí křídlo naděj, ptáče, 134 i vidím, skončeno jak žití drama a prázdnem světa kráčí láska sama, krev na nohou a – pláče. A pro ty hořké, hojné slzy její se oživují propasti, jež zejí, a vesmírem hlas v dálku hřímá: Pro lásku žijící vy nezhynete! Tou život dále pučí, bují, kvete, kdos neznámý nás obejímá... 135