NA KOLOSSY V GUL-GULÉ.

NA KOLOSSY V GUL-GULÉ.
Ó jistě dávných věků obří plémě do skály tesalo ty postavy, i z obrazů z nich vane hrůza ke mně a duch se noří v pravěk mlhavý. Kde nyní jsou těch obrů dávní otci a jaké bylo náboženství jich? jak meteor, tak znikli věků v noci, ni dějin prach jim v sled se nepozdvih’. Ký jejich národ, hry a obyčeje a zábavy a snahy, zápasy? Jen maska kamenná se v skále směje, v svém šklebu hrozná jako před časy. Déšť s vichrem rysy děsných tváří zbrázdil – zda bozi to, zda zla jsou symboly? Vchod k sluji podzemní čas rumem zazdil, jen šakal skučí v noci v údolí. Buď jak buď, kdo jim otci, obři byli, jen k velkému se nesl jejich pud, ať barbarstvím šli k neznámému cíli, ať násilí jim bohem nebo blud. 94 Co chtěli, bylo velké, gigantické, nechť země tvářnost sebe víc zryl čas, ty kolossální postavy dvě lidské jsou v poušti věků volající hlas, Jenžjenž praví k nám: „Jak vy jste nepatrní, co vaše věda, obchod, umění? Do věků brázd sijete shnilé zrní, a věno vaše bude zničení, Coco my tu děsní budeme stát věky, rys velké snahy zašlých století, až země celá v lávy horké řeky se shroutí sluncí v žárné objetí!“ 95