NA SKÁLE HŘBITOV.

Jaroslav Vrchlický

NA SKÁLE HŘBITOV.
Na skále hřbitov smutný, opuštěný tak tichý jest jak srdce v mlčení; pod skalou řeka valí svoje pěny: toť obraz žití v jeho proudění. Ó jak jsem často zamyšlen zde stával se srdcem tichým, s duší blaženou, a dole bouřil vln zpěněných nával a v skály bušil trojí ozvěnou. A jindy řeka dolem tiše spěla, v svém klínu hvězdy i stín olšiny, leč duše má se zase bolem chvěla a nikde spásy záblesk jediný! Než v citu spor i v řeky píseň šumnou se skály hřbitov shlížel něm a tich jak stařec, který myšlénkou jat dumnou na skálu used’ v luny paprscích. On zřícenina! On hrob každé touhy v červánků růže povznesl svůj kříž! Jak ironie úsměv paprsk dlouhý jej ozářil – a všecko ve tmách již. 18