PŘÍRODĚ.

Jaroslav Vrchlický

PŘÍRODĚ.
Ty často maskou květu, vzruchu, štěstí jen halíš smrť a prach a zříceniny. Proč svit a jiskry loudíš v tmu a stíny? Zda sama víš, kam tato hra má vésti? Že z hrobu lákáš pestrobarvé kvítí, mně, synu prachu, malou útěchou. Zda matkou jsi anebo macechou? Mám za pravdu mít zhoubu nebo žití? Jest na člověku bráti z ruky tvojí buď zdar či zmar, a je v té volbě slepý? Zda dovedeš nás jednou k pravdy zdroji, či pouze s námi mumraj velkolepý zapřádáš nevědoma cíle sama? Jsi jevištěm či sama hraješ drama, v němž člověk v posled musí podlehnouti? Rci, zdeptáš lidstvo jako shnilé proutí, či v ňadra svá mu patřit nechajíc mu v konec boha známou zjevíš líc? [11] Mé sny se pralesem tvé krásy derou vždy s nadšením, však má to vina není, že vidím ostny dřív než květy tvoje, že na tvá díla patřím s nedůvěrou a v moři změny, které kol se pění, zřím dlouhé jen a bezúspěšné boje. 12