PÍSEŇ DONA JUANA.

Jaroslav Vrchlický

PÍSEŇ DONA JUANA.
Zjev podivný stál přede mnou a mluvil řečí tajemnou: „Kdo ty jsi, který stále hřmíš, sám nevíš, kde se zastavíš? Já s hrůzou vidím kol tvých cest jen spoustu roztříštěných hvězd, jen závěj květů uvadlýchuvadlých, v tvou kolej žalně napadlých, a slyším nářek obětí, jež v rozkvětu i v poupěti jsi udusil v svém objetí?!“ Já dále skrze prachu změť hřmím zpívaje mu odpověď: „Kdo ty jsi, který výtky hlod jsi záhy v srdce moje vbod’? Mně v každou číši vsypal jed? dech mrtvol vdýchal v každý květ, do bláta hodil rozkoš, skvost, a otrávil mi veselost? Však výčitky tvé jsou mi snem, já život lačným lokám rtem.“ A zjev: „Já zodpovědnost jsem!“ 52 Dál za mnou jede jako stín on, hříchu otec – já jen syn, spí se mnou dívčích na ňadrech, ba v srdci všecken mír mi zžeh’. Však divoké mé nadšení mu dáti odvet nelení a jedeme tak vesele; nad námi pláčí andělé, a jedem v zář a jedem v mrak, on učitel, já špatný žák, on smyšlénka, já bytost však! A konec jízdy převzteklé, když pravdou bajka o pekle? Nuž dolů v rychlý, srázný let! mně nebude tam překážet host chmurný, samozvanec ten. Nechť v mukách, budu vykoupen, nechť v žáru věčném, aspoň též ta bídná stvůra, mrzká lež se pohřbí se mnou, roztaví, s ní přeludů svět mlhavý a volnost lidstvo pozdraví. 53