PÍSEŇ DONA JUANA.
Zjev podivný stál přede mnou
a mluvil řečí tajemnou:
„Kdo ty jsi, který stále hřmíš,
sám nevíš, kde se zastavíš?
Já s hrůzou vidím kol tvých cest
jen spoustu roztříštěných hvězd,
jen závěj květů uvadlýchuvadlých,
v tvou kolej žalně napadlých,
a slyším nářek obětí,
jež v rozkvětu i v poupěti
jsi udusil v svém objetí?!“
Já dále skrze prachu změť
hřmím zpívaje mu odpověď:
„Kdo ty jsi, který výtky hlod
jsi záhy v srdce moje vbod’?
Mně v každou číši vsypal jed?
dech mrtvol vdýchal v každý květ,
do bláta hodil rozkoš, skvost,
a otrávil mi veselost?
Však výčitky tvé jsou mi snem,
já život lačným lokám rtem.“
A zjev: „Já zodpovědnost jsem!“
52
Dál za mnou jede jako stín
on, hříchu otec – já jen syn,
spí se mnou dívčích na ňadrech,
ba v srdci všecken mír mi zžeh’.
Však divoké mé nadšení
mu dáti odvet nelení
a jedeme tak vesele;
nad námi pláčí andělé,
a jedem v zář a jedem v mrak,
on učitel, já špatný žák,
on smyšlénka, já bytost však!
A konec jízdy převzteklé,
když pravdou bajka o pekle?
Nuž dolů v rychlý, srázný let!
mně nebude tam překážet
host chmurný, samozvanec ten.
Nechť v mukách, budu vykoupen,
nechť v žáru věčném, aspoň též
ta bídná stvůra, mrzká lež
se pohřbí se mnou, roztaví,
s ní přeludů svět mlhavý
a volnost lidstvo pozdraví.
53